Kdysi jsem se dlouho díval, jak ze střešního okapu novojičínského činžáku roste břízka. Život umí i větší zázraky. Nedávno proměnil Letenskou pláň v místo her, jakým bývala před padesáti lety, než ji buldozery zplanýrovaly po chuti Gottwaldova zetě Čepičky a jeho nápodoby kremelských přehlídek. Kde se za mých dětských let na spoustě malých i velkých hřišť včetně ligové Slávie hrával fotbal, tenis, pozemní hokej nebo česká házená. A v klubovnách ping-pong a kuželky, tam si od pátku do neděle lidé opět hráli. Jen místo míčů měli hudební nástroje, hovořili exotickými jazyky a hýřili barvami pleti, od nejbělejších Irů až po nejčernější Kamerunce, Senegalce a Zimbabwany. Bylo téměř symbolické, že poslední slovo ze všech měl Papa Wemba, konžský zpěvák o rozměrech kmenového náčelníka. Do zástupu ve velkém Siamském stanu a nedělního půlnočního lijáku tiše řekl: Bůh vám pomáhej.

Některý z rozličných bohů, ve které hudebníci několika ras a náboženství věří, tu ale jistě musel být už dřív, aby pomohl přírodě i lidem. Dnes už to mohu prozradit: první český ročník festivalu, který zde nakonec dostal místní název Womad Go Praha, se rodil těžce a s obrovským zpožděním. Nápad novozélandského Čecha Michaela Havase se zpočátku zdál asi tak bláznivý, jako kdyby někdo chtěl, aby se při Tour de France jela jedna etapa na Šumavě. V osmnáctileté historii Womadů neboli festivalů World Of Music, Arts And Dance, se celá akce konala na území takzvaného východního bloku pouze jedinkrát - v Estonsku.

Na začátku měl Michael Havas od vedení Womadu smluvní právo pro Prahu na tři roky, ale neměl peníze. Prožil si svou verzi známé pohádky: v roli slepičky musel shánět prvního, druhého a dalšího mecenáše, aby nakonec přinesl vodu kohoutkovi, tedy peníze pražskému festivalu. "Ten Havas je snílek, dlouho tu nebyl, není organizátor," báli se i někteří moji známí. Teprve když se za festival právně zaručil celým svým akciovým podílem v jednom pivovaru Američan jménem Michael Gold, přidala svou značku i peníze Praha, evropské město kultury roku 2000, a další.

Ale já uvěřil, teprve když jsem jednoho rána uviděl na Letenské pláni Siamský stan a v něm známé tváře z Readingu, kde už festival dělali pojedenácté a celé ty roky jezdí pomáhat každému, kdo se o Womad pokusí. Především jejich nizozemští technici umějí každého krásně ozvučit, ať jsou to perští perkusisté, maďarský Muszikás, nahé hlasy Zimbabwanů, éterické zpěvy Iarly O Lionarda ve staroirském stylu sean nos, obří kontrabasová balalajka petrohradského Těremu nebo šamanské zaříkávací bubny Moussy Sissokha, o němž jde pověst, že na talking drums je světovou extratřídou.

A ještě jedna pověst teď běží mezi dlouholetými účastníky Womadu: že je pražské publikum báječně vstřícné, nejen k našemu Hradišťanu, Věře Bílé, Idě Kelarové nebo Janu Čambalovi.

Tak jen aby nám to vydrželo. Včetně Womadu.