Pátek 27. 10. 2000 22.32 hodin

Král Vladislav už několik let u nás vládl a nevládl (tedy: oni spíš vládli páni), když se jednota bratrská rozhodla vyslat čtyři znamenité muže na východ a na jih, aby vyhledali byl-li by jaký lid ještě kde na světě, který by se choval podle způsobů a řádu první církve svaté, jak o tom vypravují svatá Písma, žádajíce s takovými lidmi jednotu svatou držeti. Tolik bylo těch úkolů pro udatné čtyři české poutníky. Postupně se hlásili: rytíř Mareš Kokovec (ten se vydal na cestu do Moskvy), Kašpar (z braniborské marky) - ten měl zvlášť pečlivě prozkoumat Cařihrad a jeho nejbližší sousedství. Třetím byl učený bratr Lukáš Pražský - ten měl jít do země řecké, turecké a valašské. No a tím čtvrtým byl člověk v školním věku neučený, avšak jináče v opatrnosti dosti umělý (jako že nepříliš vzdělaný, ale jinak rozvážný), povoláním snad krejčí, možná soukeník, kožešník anebo kloboučník, žádný mladík - v té době mu už bylo třiašedesát. Měl se odebrat do Malé Asie, Palestiny a Egypta. Jeho jméno? Martin Kabátník. Z Litomyšle. Tážete se, jaká byla kvalifikace pana Kabátníka pro tuto cestu? Nevalná. O vzdělání tu už byla řeč. Na jedné straně sice výřečný (dovedl jsem libě rozprávěti), leč na straně druhé: neuměl psát. V žádné cizí řeči se moc nedomluvil, žádného jazyka neuměje kromě svého přirozeného českého. Trochu mu sice šla ruština, tu pochytil na svých obchodech s kožešinami a z cest do Ruska, ale jinak? Nic moc. Přesto ho vybrali. Byl to zřejmě člověk velkých schopností, takový, co se ve světě neztratí, když ho poslali zároveň s tak významným bratrem, jakým byl Lukáš Pražský, a když mu svěřili cestu do míst vůbec nejdůležitějších - do Svaté země a do Egypta.