Vracíme se na začátek jagellonské vlády v Českém království, čímž máme na mysli pouze Čechy, protože další země koruny české, totiž Moravu, Slezsko a obě Lužice, držel ve své moci uherský Matyáš. Neměl to při svém nástupu vůbec lehké, ten patnáctiletý kluk z Polska, kterému se nyní říkalo pane český králi Vladislave. Ani náhodou. Ani osobnost podstatně silnější a schopnější by si patrně nevěděla rady. Jeho zemi tížila hrozná únava. Nejvíc ze všeho únava hospodářského druhu. Její zdroje byly z valné části vyčerpány. Jiří z Poděbrad byl přece dobrý ekonom, šetrný správce, to ano, ale nicméně královskou pokladnu zanechal prázdnou. Poslední kolo zápasu s Matyášem Korvínem vedl už na dluh. Víc než půlku Moravy a vedlejší země koruny držel uherský král, buďto že je přímo okupoval, anebo skrze své spojence, hlavně Němce a katolíky. Vladislav s tím nic nedokázal udělat. Sliboval to sice při svém nástupu (tedy - on to za něj spíš sliboval jeho tatínek, polský Kazimír), ale jak on, tak jeho syn na to neměli. Ani energii, ani peníze. Od otce Vladislav skutečně nemohl moc očekávat. Byl to muž dobromyslný, ale taky málo podnikavý, váhavý, a především vždycky chudý. Velké polské království mělo vskutku chudého krále. Velké polské království žilo na dluh. Lesk jeho dvora byl pozlátkem pořizovaným za cenu děravého měšce. Jagelloncům se prostě nějak nedařilo vycházet se svými důchody, a tuto vlastnost po svém tatíkovi podědil i synek. Neuměl hospodařit. Celý život se pokoušel furiantsky žít na vysoké noze - a o to častěji se mu stávalo, že potom zůstával dlužen i svému dvornímu řezníkovi.