číslo 45/2000
vychází 23. října
Názory,
komentáře
Začal podzim. Hřebeny Kavkazu, pokryté sněhem,
jsou občas vidět v podvečerním slunci. Ale především prší. Uprchlíci z
Čečenska se v Ingušsku připravují na zimu. Asi třicet tisíc jich zůstává ve
stanech a v divokých táborech. Celý den jsme jezdili po bývalých kravínech, skladech
a garážích, rodiny s dětmi žijí v místnostech (připomíná to klukovské bunkry,
které jsme si stavěli o prázdninách) stlučených z prken, igelitů a dek pod
střechou kravína nebo bývalé továrny. Stavíme stanové školy, nabíráme učitelky,
vysvětlujeme, kdy bude přijíždět naše pojízdná ambulance prohlížet nemocné.
Mezi uprchlíky se snadno najdou i učitelé a v divokém táboře se se školou objeví
alespoň něco pozitivního. Někdy je to povznášející, někdy má člověk pocit, že
se lidem žijícím v tak strašných podmínkách stejně nedá pořádně pomoci. Občas
jim někdo doveze potraviny, my postavíme školu, zařídíme doktora. Ale pocit, že už
se nebudou moci vrátit asi nikdy domů, protože jejich domy už neexistují, a boje,
přepady, trestné výpravy nejsou zdaleka u konce, ten z jejich života dělá
beznadějné přežívání ze dne na den.
Poslední konvoj směr Groznyj, skoro 140 tun potravin a pracích prášků, vyjížděl brzy ráno. Mlha, zima a do toho startující, kouřící, typicky ruský náklaďáky. Měl jsem stejný pocit jako vždycky. Směs euforie, sebevědomí a síly, která je k překonání všech překážek nutná, a zároveň nejistoty před cestou s nákladem pomoci někam, kde je jí moc potřeba a kde se občas střílí. Ve městě nás - cizince, tedy automaticky čestné hosty, pozvali na svatbu. Mladičkou nevěstu unesli, jak velí tradice, před časem s jejím i s maminčiným souhlasem z rodičovského domu. Islámský duchovní Mula pohovořil odděleně s rodiči i se snoubenci, všichni souhlasili, a tak prohlásil sňatek za uzavřený. Veřejná svatba se koná o několik dní později. V rozbitém, šedohnědém městě působí jako z jiného světa, a zatímco z dálky zaznívá dunění výbuchů, hosté se scházejí v domě, který vydržel, jen v oknech jsou místo skel igelity. Muži a ženy se sesedají odděleně, mám pocit, že neslavíme jen svatbu, ale i to, že život jde dál i ve válce. Rytmické tleskání při tanci "lezginka" přehlušuje vše ostatní a strašidelné město jako by na chvíli neexistovalo.
Vrátili jsme se "domů", do Nazraně v Ingušsku, a počítače, spojení se světem, teplo a světlo jsou najednou luxusem, který nám připadá podivný.