číslo 45/2000
vychází 23. října
Rozhlasová
publicistika
K americkému státu Texas patří bezesporu kovbojové, ranče a typický texaský Longhorn - dlouhorohý skot, který přivezli do Nového světa před půl tisíciletím španělští misionáři. Dnes je téměř na vymření. V Texasu však existuje ranč, jehož majitelka se snaží tradici tohoto plemene zachovat. Dvaaosmdesátiletá majitelka ranche LH 7 Maudeen Marksová, malá kulatá šedovlasá žena s obrovským texaským širákem, rudě namalovanou pusou, v bílé košili s barevnými výšivkami, drží v ruce hamburger a hlasitě pokřikuje po kravách. I přes pokročilý věk spravuje prakticky sama ranč o rozloze 500 hektarů s 200 kusy texaského dlouhorohého dobytka. Zakoupila jej asi 60 kilometrů na západ od San Antonia poté, co musela prodat rodinný ranč nedaleko rozrůstajícího se Houstonu. S tradicí záchrany Longhorns začal její otec E. H. Marks. Název ranče LH7 je značkou Marksových krav. V roce 1920 mělo toto odolné plemeno namále víc než americký bizon. Můj otec se tehdy rozhodl, že se musí zachovat a začal dlouhorohý skot skupovat. Jeho stádo tehdy čítalo na 7000 kusů, říká rančerka.
Plemeno se vyvinulo z několika kusů španělského dobytka, který přivezl do Nového světa v roce 1519 dobyvatel Mexika Hernán Cortéz. První ranče zakládali na území dnešního Texasu španělští misionáři. Po jejich odchodu dobytek zdivočel a přizpůsobil se životu ve volné přírodě. Z dlouhého putování za pastvou se u plemene vyvinuly dlouhé nohy a tělo. V polovině 19. století byla v Texasu obrovská stáda divokých dlouhorohých krav. Občanské války a průmyslová revoluce na Severu vyvolaly obrovskou poptávku po mase. Kovbojové začali pohánět na sever statisíce kusů Longhorn. Poptávka po odolných kravách dramaticky poklesla po rozvoji železnice. Dlouhé rohy ve vagoně překážely a maso se zdálo příliš tuhé. Plemeno Longhorn začalo vymírat.
Na ranchi LH7 vypomáhá kovboj Mack Forbes, kterého postihlo neštěstí, když při výbuchu ropného čerpadla utrpěl na dvou třetinách těla těžké popáleniny. Mack má za ženu členku indiánského kmene Komančů, kterou v dětství adoptovali čeští přistěhovalci do Texasu. Kovboj mě zapojil na chvíli do práce na ranči. Za jeho traktorem jsem řídila po pastvinách rozhrkanou dodávku, ve které se válela na podlaze ve změti časopisů a obalů od jídla nabitá kulovnice. Mack od doby, kdy bojoval ve Vietnamu, nesnáší zbraně, nicméně bez své kulovnice neudělá na ranči ani krok. V Texasu podle Macka stále rozhoduje, kdo první stiskne spoušť.
Rozsáhlé pastviny se žlutými květy kaktusů provoněné divokými bylinami, na kterých se pase dobytek, jsou pro uspěchaného moderního člověka balzámem na duši. Za krásou a romantikou se skrývá těžká práce, spousty potu a tvrdý život bez jakýchkoli moderních jistot. Praví rančeři a kovbojové bohužel pomalu mizejí z texaské krajiny stejně jako silné a samostatné dlouhorohé kravské plemeno.
OLGA KRUPAUEROVÁ, Texas
Evropa a čokoláda
Často jsem slyšel neuvěřitelné nesmysly o tom, co
všechno řídí, diriguje a nařizuje Evropská unie. Přiznám se, že mě zatím
nenapadlo psát o tomto tématu v Zápisníku. Ale jedna zajímavá a pikantní událost
mi vnukla myšlenku ukázat, o co se někdy při hádkách a sporech v Bruselu hraje.
Stranou větší pozornosti v českých médiích se určitě stála zpráva, která v
Belgii, a zvláště ve Velké Británii, okupovala první příčku. Evropský parlament
potvrdil, že skončí embargo na dovoz britské čokolády do zbytku Unie - tedy do 14
velmi bohatých států. Možná vás hned napadne, co jsem si řekl také já. Proč si
Španěl, Francouz nebo Belgičan musel odepírat anglickou sladkost? Který zločinec z
Bruselu tohle nařídil? Nebude nám chtít nakonec za pár let zakázat podávat k
vepřové s knedlíkem zelí? Určovat co dávat do uzených klobás nebo jitrnic? Vždyť
ještě nejsme členy Unie a už víme, že náš oblíbený rum se nebude smět jmenovat
rum kvůli tomu, že má jiné složení... A to si představte, že britská sladká
pochoutka nesměla přeplout kanál La Manche plných 27 let. Tedy od roku 1973, kdy se k
Unii Velká Británie přidala. Anglický gentleman by měl pro tuto diskriminaci
vysvětlení při ruce - belgický a francouzský čokoládový šovinismus ho připravil
o velké zisky, a teď přijde satisfakce, která jim ukáže. Není to snad zkostnatělá
Belgie, proslulá svými nechutnými pralinkami, kdo bránil britské čokoládě do
zbytku Evropy? - zněla by jeho štiplavá otázka. Odpověď na ni, jak už bývá
zvykem, je složitější. Musíme začít u toho, co je a co není čokoláda? Na první
pohled se zdá, že to ví každý. Podle belgických, francouzských nebo německých
výrobců se ale dá o čokoládě mluvit pouze tehdy, když dáte dohromady mléko a
kakaové máslo. Příchutí, přísad můžete mít stovky, ale základ tvoří pouze
tyto dvě složky. Britové naproti tomu dávají do své čokolády vedle kakaového
másla především živočišné tuky. Belgičanům - zvláště majitelům čokoládoven
- se při pomyšlení nad těmito praktikami dělá zle stejně jako Britům, když si
představí belgické pivo kriek s rybízovou šťávou. Prostě zvyk je zvyk... Problém
nastane ve chvíli, když zjistíte, co taková náhražka způsobí s cenou čokolády.
Tabulka čistého belgického výrobku je o 50 procent dražší než britská pochoutka.
Kakaové máslo je totiž sice lepší, ale nákladnější. Na scéně tak máme dva
aktéry téže hry. Jeden vyrábí levnou čokoládu s živočišným tukem, kterou jeho
národ zbožňuje, a druhý dováží kakaové máslo z Afriky, dbá na tradici a v
konkurenci by mohl utrpět velké ztráty. Moc možností, jak celý problém řešit,
není. Buď by belgické čokoládovny začaly nahrazovat kakaové máslo tím, co
Britové, nebo otevřou spor, aby definovali, co je čokoláda. V první polovině 70. let
uspěl Brusel s druhou variantou. Britové podle Unie nevyráběli čokoládu tak, jak
mají, a ohrožovali poctivé výrobce z tradičních zemí. Tvrzení podepřely chudé
země z Afriky odkázané na produkci kakaa. Pobřeží slonoviny, Ghana a další státy
se zděsily toho, že kakao ztratí svou cenu. Myslím, že pokud by kdokoliv z nás měl
dát jedné straně za pravdu, neměl by to lehké. Všichni tři účastníci sporu mají
svou pravdu. Britové říkají: ať si vybere zákazník. Třeba to nebude anglická
čokoláda, protože není zaručeně pravá - ale my to riskneme. Belgičan mu bude
oponovat tím, že sice jeho výrobek bude vždycky lepší, ale v masovém měřítku
utrpí ztráty. Navíc se opře o ekonomický dopad na africké státy... Přesto po 27
letech vyhrála svobodná soutěž nad tradiční ochranou trhu. Ukazuje to na velké
změny, které Evropská unie prožívá a o nichž se příliš nemluví. Stovky bariér
a zákazů se ruší, natož aby jich přibývalo. Pokud se objevují nová nařízení,
je to kolem životního prostředí a kultury života lidí. Diskuse o stovkách
nařízení a zákazů v Čechách jako by vycházela z toho, že její aktéři znají
důvěrně Unii z doby před 10 nebo 15 lety. Globalizace a otevřenost vůči světu se
nedá zastavit. A to si uvědomuje také Brusel. Spor o čokoládu je jednou malou
kapitolou. Africké státy dostanou určitě nějakou kompenzaci, ale i ony se budou muset
přizpůsobit. A co říct závěrem? Belgické pralinky a pověstné čokolády stejně
nikdo nepřekoná - stačí je ochutnat.
MILAN FRIDRICH, Brusel