Komorně vyprávěný izraelský snímek Kadiš se odehrává v prostředí ortodoxních jeruzalémských židů. Jasně vypovídá, jak za okázalou zbožností a děkovných modlitbách bezmála při každém úkonu se skrývá naprosté odlidštění - téměř nevěřícně vyslechneme mužovo poděkování, že se nenarodil jako žena. Mrazí slepá poslušnost vůči autoritě starších, ať již jde o rodinu či duchovní vůdce, doslovné lpění na znění svatých textů, jejichž studium zabírá mužům všechen volný čas. Za vnější pokorou a tichostí je nenápadně, ale přitom výmluvně naznačena hrozba krajní nesnášenlivosti, bobtnají chiliastické nálady a vyřizování účtů.

Režisér Amos Gitai se však vyhýbá jakémukoli démonizování, předkládá téměř protokolární záznam nejvšednějších událostí a úkonů, ztichlých, téměř prosebných rozmluv - i v těch nejintimnějších okamžicích se kamera stává jen nenápadným prostředníkem, který na sebe nepoutá žádnou pozornost. Příznačné jsou dlouhé, často nehybné záběry, převážně situované do ložnice, jen občas postřehneme, že bloudivě těkají z místa na místo. A samozřejmě úchvatné herecké ztvárnění, v němž ani jednou nezazní rušivý tón, umocňuje bezprostřednost celého vyprávění.

Hrdinkami jsou dvě sestry: Rivka, kterou již deset let sužuje neplodné manželství, se skloněnou hlavou přijme zapuzení, mladší Malka se snaží bouřit proti bezprávnému postavení žen, které očekává i ji. Nikdo se jí neptal, zda si chce vzít rodinou vyhlédnutého muže. Přítomnost ženy je odůvodněna jedině rozmnožovací funkcí a starostí o zabezpečení manžela. A takový stav do budoucna ukazuje jako stěží udržitelný. Jenže odvaha překročit vyžadovaná pravidla může mít osudné následky...

A o tom všem dokáže režisér vyprávět s téměř bergmanovskou jímavostí, bez jakýchkoli senzačností a skandalizování, i když s jistou poplatností trochu zjednodušujícím schematům ve vedení zápletek - včetně náhlého hrdinčina skonu na manželově hrudi. Ztvárňované otázky má hluboce procítěny, avšak vyhýbá se přímočarému stanovisku, konečný postoj jako by ponechával na zvážení diváka.