Počátkem října došlo ke dlouho očekávané prezentaci nové Šporclovy nahrávky populárního a nesmrtelného cyklu Čtvero ročních dob op. 8 Antonia Vivaldiho. Horká novinka právě sejmutá z výrobního pásu loděnické lisovny byla slavnostně představena odborné kritice a novinářské obci ve vtipně vyvoleném podniku s názvem Solidní nejistota. Šporcl a jeho kolegové představili dvěma ukázkami obsah disku s Pavlovým portrétem ozdobeným nezbytným desperátským šátkem. Senzací se stal druhý cyklus Čtvera ročních dob, tentokráte ale v Buenos Aires, a v rytmu tanga argentinského skladatele Astora Piazzoly. Po hudbě a trefných projevech zúčastněných protagonistů se strhla mediální smršť přítomných televizních a rozhlasových reportérů, kteří snímali nejčerstvější dojmy statečně se usmívajícího virtuosa z nového projektu. Ostatně bylo o čem hovořit. Nesmrtelný cyklus Le quattro stagioni italského génia je pro mladého, byť talentovaného a evropsky proslulého interpreta skutečně vrcholně obtížným úkolem, přestože hudba sama postrádá paganiniovsky technické exhibice. Otázkou je originalita nahrávky, která usiluje o důstojné místo v plejádě existujících projektů renomovaných domácích a věhlasných světových virtuosů. Odpovědí je poslech samotné nahrávky a nápovědí budiž názor mnichovského kritika, který u příležitosti Šporclova debutu v Gasteigu srovnává jeho pojetí Brahmse s hrou slavného Joachima, pozdvihuje úspornost glisanda a vibrata, zvláštní rytmickou volnost, neuvěřitelnou paletu barev a jmenovitě vnitřně přitažlivý "hudební sex", jímž Šporcl reflektuje svou radost z hudby.