Každý z hudebních tvůrců, kteří už nejsou mezi námi, má svou labutí píseň, jejímž prostřednictvím se rozloučil s tímto světem. Říká se, že Wolfgang Amadeus Mozart už po své třicítce cítil blížící se smrt. To vše mohou být dohady, podobně jako tajemný příběh o objednávce smuteční mše neznámým mužem. Mozartovo Requiem má své legendy a mnoho nevyjasněných věcí, podobně jako jeho konec života. Nebude účelem dnešního Koncertu, který právě připadá na den památky zesnulých, tyto věci řešit. Dramaturg a průvodce večera Ilja Hurník uvede slavné Mozartovo dílo spíše z hlediska jeho vlastních hudebních stránek. Určitou zajímavostí večera by se mohl zdát zvolený snímek tohoto díla. Ač rozhlasová fonotéka oplývá řadou nahrávek ověnčených zvučnými jmény světového koncertního nebe, uslyšíme nahrávku pro nás nadmíru milou. V roce 1976 pozvalo Pražské jaro posluchače přímo do Svatovítské katedrály právě na Mozartovo Requiem. V té době znovu stanul za dirigentským pultem Václav Smetáček, který ještě několik týdnů předtím postrašil celou hudební veřejnost vážným onemocněním. Pokud někteří posluchači na tomto festivalovém koncertě byli, jistě nikdy nezapomenou na onu zvláštní a sváteční atmosféru, k níž jedinečná a nezapomenutelná osobnost předního českého dirigenta zásadní měrou přispěla. Vynikající výkon tehdy podali všichni účinkující, zvláště pak skvělý Pražský filharmonický sbor, připravený prof. Josefem Veselkou, ale také kvartet sólistů a v neposlední řadě i Pražští symfonikové, za jejichž pultem stál Václav Smetáček plná tři desetiletí. Tento hudební skvost můžeme dnes vyslechnout.