Zvolil jste se valašským prezidentem. Oslovují vás takto obyvatelé vašeho státu?
Valašský národ je národem, který má smysl pro srandu a pro recesi. Když přijedu na valašské slavnosti, někdy se stane, že mě Valaši přivítají nápisem: "Vítáme valašského prezidenta, našeho Radka!"

Dětství jste prožil na Moravě, pociťujete k ní jiný vztah než k Čechám?
Ano, jiný. Vřelejší. Mám takový pocit, že Morava je jiná než Čechy, jsou tam jiní lidé. Aspoň na Valašsku. Možná je to tím, že ten kraj je drsnější, a díky tomu berou lidé život kapánek jináč, přirozeněji, dovedou být tvrdí i velmi tolerantní. Také jejich vztah k víře je jiný, jako ateista to mohu posoudit objektivně. Ač ateista, jsem s mnohými faráři kamarád. Není to ortodoxní vzývání něčeho, oni mají Boha v sobě, uvnitř. Člověk má být "odněkud", a Valachy pro mě znamenají kus mne samotného.

Už možná fakt, že pocházíte z Moravy, napovídá, že máte mnoho společného s hudbou. Hrajete na housle, basu a kytaru. Neuvažoval jste v době rozhodování o své budoucnosti o muzikantské dráze?
U nás skoro každý odmalička hraje na nějaký nástroj. Je to muzikantský kraj a také odtud pochází spousta hudebníků. Já jsem sice hudbu měl rád, zvládal jsem ji rychle a poměrně slušně, ale převládal u mě sport. Mnohé hodiny houslí jsem strávil na fotbalovém hřišti a pan profesor Novák o mě zlomil - přesně spočteno - tři smyčce. Se slovy že mlátí pouze talentované hochy. Zdědil to po mně syn, nikoli tedy flákání, ale muzikantství. Byl jsem to já, kdo ho od pěti let u houslí držel a nepustil. Vydrželo mu to, pak ještě přibral klavír, a dneska studuje skladbu a klavír na konzervatoři. Dítě potřebuje zázemí a popravdě řečeno - Ondra i já máme to štěstí, že máme ještě jedno veliké zázemí - mou ženu Hanku.

Tvrdíte, že jste měl ke svému otci silný vztah. Má váš syn stejné pouto i k vám?
Kéž by tomu tak bylo. Snad ano. V některých věcech se mi podobá. A hlavně díky muzice jsme byli od jeho útlého dětství stále spolu, cvičil dvě tři hodiny denně a vždycky jsem si na něj udělal čas. Ten vztah je tedy podobný - a hezký.

Jak jste pravil, svého syna jste k hudbě vedl dost cílevědomě. Dnes je vám za to asi vděčný, ale projevoval stejnou radost z vašeho dohledu i dříve?
Různě, zvláště pokud do toho vstupoval sport. Po několika letech jsem mu, co se týče houslí, neměl co vyprávět, byl už daleko lepší než já. Ale když byl menší, měl občas trhání jít s klukama na dvůr hrát fotbal. Lásku ke sportu zdědil taky po mně. Já jsem hrál zamlada druhou ligu v basketbalu a Ondra byl stejný, basket miloval a vynikal v něm, ale kvůli prstům se mu nemohl věnovat. Byla to pro něj strašná bolest, a ten můj zákaz občas porušil. Já jsem ho sice nebil, ale někdy jsem na něj zařval. Je pravda, že na mě musel být pěkně naštvaný.

Jste tolerantní otec?
Já myslím, že ano. Můj táta byl taky velice tolerantní, pokud šlo třeba o školu. Ale nesnášel jakékoli podvody a lži. Takový vztah máme i s Ondrou. Nezajímá mě trojka z češtiny, pro mě je podstatné třeba to, že se v patnácti dostal na oddělení konzervatoře, kam berou dvacetileté.

Nikdo z vašich dětí se divadlu nevěnuje. Kdyby si však někdo z nich byl tuto dráhu zvolil, jak byste se zachoval?
Velice bych jim to rozmlouval. Starší dcera z prvního manželství je studijní typ, vystudovala filozofii a sociologii, moje nevlastní - vlastní druhá dcera se zase věnuje jazykům. Syn k tomu předpoklady měl, byl trochu komediant, to herec z praxe pozná. Projevovalo se to třeba i na večírcích, kde hrál na housle. Často tam vznikaly situace, které vyžadovaly improvizaci, a nikdy ho to nevyvedlo z konceptu. To jsou věci, které herec musí mít v sobě, jinak by nemohl na jeviště. I když se mnou Ondra hrál v pár filmech a jako dítě dělal dabing, naštěstí ho to tolik nebralo, hudba u něj byla na prvním místě.

Než jste dostal angažmá v Praze, hrál jste v oblastních divadlech. Byla to dobrá průprava, nebo je podle vás pro začínajícího herce lepší dostat se do divadla, které je středem pozornosti?
Dívám-li se na to dnešníma očima, hrál jsem na oblasti osm let a škola to byla obrovská. Ale samozřejmě toužil jsem dostat se do Prahy. Navíc mým snem bylo hrát ve vinohradském divadle, což se mi nakonec podařilo. V oblastním divadle se člověk ohromně vyhraje, jde z role do role, má osm premiér za sezonu, získá zkušenost jako nikde na škole. Nikdo se nenaučí hrát tím, že se dívá, musí si to na jevišti zkusit sám, zažít úspěchy i průšvihy. Podstatné je nestat se "venkovským Hamletem", nepodlehnout opojení z úspěchu. Pak jde kvalita dolů. Člověk na sobě musí stále pracovat. A má-li štěstí, dostane se do Prahy.

V umění, a v herectví zvlášť, je možná nejdůležitější mít štěstí. Měl jste vždycky štěstí?
V mojí generaci bylo na oblasti pár talentovanějších herců než já. Ale neměli štěstí. Toho je v této profesi skutečně třeba. Ale jako ve sportu, musí se mu trochu pomoci. Martin Eden byl televizním filmem, díky němuž jsem se stal známým. Několik let předtím jsem se seznámil se scenáristou Jirkou Procházkou. Bylo zrovna sté výročí Jacka Londona, on se mě zeptal, který román by se podle mě měl zfilmovat. Můj otec měl doma všechny Londonovy knihy a já jsem celého Londona přečetl. Navrhl jsem mu Martina Edena. Napsal to, zahrál jsem to, povedlo se to - s klikou a se štěstím. Kdyby Vojta Jasný nepocházel z Valašska a nepočkal na mě čtyři roky, až zestárnu, nemohl bych natočit Dobré rodáky. Štěstí. Náhoda. Mohl jsem se narodit mrňavej, holohlavej a křivonohej. Většina věcí je otázkou štěstí.

V dětství jste tedy k divadlu netíhl, věnoval jste se spíš sportu. Pomohl vám sport i později v herectví? Hrál jste role, které fyzickou zdatnost vyžadovaly.
Do určitých rolí jsem byl obsazován i vzhledem ke své postavě. Ale hlavně mě sport bavil. Na fakultě byl jedním z předmětů, kromě tance nebo pohybové výchovy, také šerm. Náš profesor byl pětinásobným mistrem republiky a k výuce přistupoval velice tolerantně. Když někdo nepřišel na hodinu, on zapsal, že tam dotyčný svěřenec byl. Já jsem jako jediný chodil poctivě, takže jsme celou hodinu šermovali sami s profesorem. Později se mi to hodilo zejména v Shakespearovi. Odnášeli to partneři, protože většinou toho o šermu mnoho nevěděli.

Říkáte, že jste si zvykl být známý, svým způsobem vás i těší, že vás lidé znají. Pociťujete teď i nějakou negativní stránku popularity?
Není lehké popularitu strávit, prožil jsem to sám na sobě - najednou si člověk myslí, že je mistr světa, všechno umí a všude byl. Platí to pro herce, pro politiky, a nejen pro ně. Uznávám, že je těžké to unést, ale tomu, kdo má v sobě člověčinu, se to dřív nebo později povede. Ale někteří politici se to asi nenaučí do konce života. Když však člověku dojde, že není mistr světa, neumí všechno a nebyl všude, začne být normální. Popularita má své pozitivní i negativní stránky, může nastat moment závisti nebo obtěžování. Stává se mi to i u nás na Valachách v hospodě. Tady v Čechách mě oslovují "Mistře" a "pane Brzobohatý", tam mi říkají "Radošu". A zvou mě na panáka. Tvrdošíjně. A to je potom i na facky. Člověk s tím musí umět zacházet tak, aby na ty facky nedošlo. K téhle profesi to ale patří.

Největší část své herecké kariéry jste strávil v Divadle na Vinohradech. Dávalo vám všechno, co od divadla očekáváte, z hlediska rolí nebo dobrých kolegů?
Všechno ne, ale dalo mi hodně. I když jsem se před rokem s Vinohrady nerozešel v nejlepším, přesto je to divadlo, které miluji. Z mnoha důvodů. Dostal jsem tam spoustu nádherných rolí, zažil jsem vynikající režiséry, a najmě v pánském souboru partu, která se dá dohromady jednou za sto let. Což je taky otázka štěstí. Proto se tam mohlo hrát tak dobré divadlo. Přitom nás kritici za minulého i současného režimu pomlouvali, že jsme divadlem filmových a televizních hvězd. Právě proto jsme si ale nic nezáviděli. Dokonce i v normalizačních letech, kdy někteří z nás měli různé zákazy, to v souboru nikdy nebylo znát. Drželi jsme všichni při sobě - včetně ředitele.

Tvrdíte o sobě, že jste ve skutečnosti člověk spíš citlivý, což se s většinou vašich rolí neshoduje. Vyžaduje ve vašem případě velké úsilí stylizovat se do někoho jiného?
Zase nejsem přecitlivělý, ale jsem pravda povoláním introvert a v civilním životě se s tím někdy dost těžko peru. Jenže v hraní je to něco jiného, možná právě proto, že jsem introvert, nevadí mi projevovat se na jevišti.

V sedmdesátých letech jste nesměl hrát ve filmu ani v televizi. Trpěl jste tím, nebo vám to divadlo plně vynahrazovalo?
Snažil jsem se to nebrat jako křivdu na své osobě. Tak šel život, taková byla doba, já jsem měl svůj názor a trval jsem si na něm. Dobrovolně jsem se rozhodl, že budu potrestán. Myslel jsem si, že ten zákaz za pár měsíců přejde, a ono to trvalo půl roku, rok, třetí, čtvrtý, pak jsem si na to zvykl a nepoddal jsem se. Hrál jsem krásné role v divadle a taky jsem dal dohromady skupinu výtečných amatérských muzikantů, původním povoláním šoférů. Byli to fandové vinohradského divadla a vždycky po premiéře přišli zahrát do klubu. Hrál jsem s nimi na basu a pak, když jsem začal mít hodně volna, chodili jsme hrát po hospodách. Nebýt zákazu, nikdy bych tohle nezažil.

Přesto jste natočil kolem devadesáti filmů. Ve kterých z nich považujete svůj výkon za nejlepší?
Kdysi se ptali Jeana Gabina na jeho nejlepší filmy. Řekl, že své filmy může spočítat na prstech jedné ruky. Tehdy měl na svém kontě přes sto filmů, čímž se francouzští novináři udiveně oháněli. On jim vysvětlil, že každý film se nepovede, některé točil pro peníze, jiné proto, že režisér byl kamarád, v dalších se mu líbily partnerky. "A těch pár zbývajících," řekl, "mohu spočítat na prstech jedné ruky." Totéž bych řekl i já. Skutečně je jen pár filmů, které pro mě dodnes znamenají hodně - Atentát, Všichni dobří rodáci a Ucho.

Nyní hrajete v karlínském divadle. Co je vám na hudebně dramatickém žánru sympatické?
To, že se tam dá zpívat. Nikdy jsem s hlasem ani sluchem neměl problémy, v několika inscenacích jsem hrál na housle, v některých jsem i zpíval, ale do tohoto divadla hudba přímo patří, a právě to se mi líbí. Navíc tu zažívám něco podobného jako kdysi na Vinohradech: partu. Herci si nezávidí, ale fandí. A to se pozná i na výsledcích.