Operní zpěv na konzervatoři, rock a hardcore v kapelách Bad Joke a Ultrakoks, taneční projekt Space Junkie & Planet Savers, DJ v pražských klubech - to je nezvykle pestrá kariéra pětadvacetiletého Honzy Horáčka, který nyní vydal sólové album. Dle vlastních slov se snažil o různorodou, ale ucelenou popovou desku. To se mu povedlo - většinou veselé a bezproblémové písničky doplňují písně s vážnějším podtextem. Všechny pak spojuje vyspělost aranží, rozmanitých a nápaditých, v každé písni jiných. Jednotlivé nástroje se předhánějí v brilantnosti: bicí jsou vždy na místě (Jiří Stivín ml., syn slavného otce), klávesy s kytarou Yardy Helešice (opět syn slavného otce) vytvářejí melodickou linku i detaily v pozadí, hlas Honzy Horáčka zní nejlépe v kombinaci s vokály Athiny Langoské. Mezi Horáčkovými písněmi bezkonkurenčně vítězí hitovka Svět je funky (spalte tanky), kterou můžete zaslechnout v rádiích a jako klip vidět v televizi (v režii F. A. Brabce). Horáčkův styl doplnil i Yarda Helešic, který napsal velmi hybnou píseň Doufám (že mě chápeš), a producentka alba Alice Springs, jež Horáčkovi věnovala takřka folkovou skladbu Jsem tvůj stín s nádherným textem. Toto album si určitě najde vyznavače různých stylů od taneční hudby k rocku.

Opačný postup než "obyčejní" hudebníci zvolil litvínovský mladík Martin Maxa: absolvent fakulty tělesné výchovy a sportu, učitel, profesionální malíř - a teprve poté muzikant. Zapříčinil to koncert Vladimíra Merty, který Maxu přinutil vzít kytaru do ruky. Z osamoceného písničkáře se stal lídr kapely, se kterou pravidelně koncertuje, a nyní vydává album svých písní z posledních pěti let. Charakterizuje je jako "melodický bigbítek pocitově příbuzný Springsteenovi, Dire Straits nebo Stingovi". Pilotní singl Ráno v ulicích jeho slova potvrzuje: je to bigbít, jak má být, vůdčí kytara a hutná basa, bigbít-bicí, neodmyslitelné ženské vokály, emotivní klávesy v pozadí a v popředí - Maxův syrový hlas. Že nalezne ohlas, je jisté: jeho album C?est La Vie je již v žebříčcích.

Kompilace nezahrnuje pouze všechny singly ze zmíněné doby, ale i nevydané nahrávky z Českého rozhlasu a České televize. Martinová zde účinkuje zvláště se Schovankami (titulní píseň či Nechoď za klukama) a svojí skupinou Gram (Maryland, Atmosféra letních bouřek), časté jsou i duety - s Karlem Vágnerem (Pouhých pět mil) nebo Milenou Soukupovou (Ať rozhodne vítr) a nejčastěji si nepsaná královna českého country zazpívá s králem - Michalem Tučným (Rodinné štěstí, Buď nad věcí). Raritou je nezvyklé autorství Jaroslava Uhlíře a Ladislava Smoljaka v písni Jeden chlap či báseň Karla Čapka Puklá váza zhudebněná přímo Martinovou. Sedmdesátiminutové album uzavírají překlady americké klasiky, mezi nimi Presleyho Love Me Tender (Pár havraních copánků). Některé písničky zní dnes strašně, hrozný zvuk osmdesátých let poškodil mnoho jiných kvalitních písní, ale pro sentimentální pamětníky je album nedocenitelné.