V dobách, kdy u nás ještě na silnicích nejezdilo zdaleka tolik vozů jako dnes, tak bývalo zvykem, že auta stejné značky se zdravila vzájemným bliknutím reflektorů. Zdravily se spartaky, zdravily se fiatky šestistovky a ovšemže i cortiny. A dosti pravděpodobně i praga bejby, se kterou jezdil František Nepil, o kterém bude řeč.

Zkrátka, bývaly časy, kdy bliknutí protijedoucího vozu nemuselo znamenat hned upozornění na radar. Mohlo jít i o znamení spřízněnosti. Takovýmto vzájemným potkávacím znamením vzájemného souvisení je i knížka, na jejímž křtu jsem se nedávno podílel. Má ve svém názvu potkávání - a když jsem si jednotlivé stránky četl, jako bych v nich spatřil něco na způsob pomyslného radostného bliknutí jednotlivých autorů. Bliknutí z potěšení z toho, že se potkali s Františkem.
Domnívám se, že právě to je nejpodstatnější na jednotlivých příspěvcích pisatelů, kteří byli svého času vyzváni berounským knihkupcem Vilémem Kroppem k napsání osobní nepilovské vzpomínky pro Berounský žurnál. Odtud vznikl základ knížky, v níž je řada krátkých, ale možná o to spontánnějších bliknutí na znamení spřízněnosti a potěchy z potkávání se s Františkem Nepilem.
Sborník obsahuje vzpomínky například od Miroslava Horníčka, Jitky Molavcové, Aleše Vovsa, Václava Vondry, Karla Franty, profesora Josefa Kouteckého, Markéty Zinnerové, Slávky Kopecké, profesora Vladimíra Preclíka, Ondřeje Suchého a Marie Kubátové. Nejeden z 25 přispěvatelů byl na křtu přítomen a mohl také stát na místě kmotra, ale já byl údajně určen podle centimetrové velikosti, jako to bývá v tělocviku. A tak jsem tam stál navzdory tomu, že leckdo ze jmenovaných se znal s Františkem ještě důvěrněji než já.

Každého z nás něčím okouzlil - ovšemže tento dar neměla jen jeho osoba: stejné kouzlo měly a mají i jeho knížky. Ty oslovily a oslovují v součtu času už na miliony čtenářů a posluchačů. A to od nejútlejšího věku, jak na to nedávno zavzpomínal pan doktor Václav Větvička ve vysílání Dobrého jitra. Tedy právě v tom populárním rozhlasovém vysílání, které bývalo Františkovou nepřekonatelnou doménou.
Doktor Větvička ve zmíněném vysílání řekl, že zatímco jiní četli dětem pohádky o Šípkové Růžence, o Dlouhém, Širokém a Bystrozrakém či jiné pohádky, on četl svým synkům Baryka, Lipovou alej, Střevíce z lýčí a Jak se dělá chalupa.

Když už jsme u Českého rozhlasu, tak v den pátého výročí Františkova skonu jsem na jeho vlnách uvedl, že František Nepil nás opustil a neopustil zároveň, protože se právem říká, že člověk je na tomto světě do té doby, dokud je v něčí paměti - jak on, tak i to, co vykonal.
Ve Františkově případě to obojí platí vrchovatě. Domnívám se, že je tomu tak kromě jiného i zásluhou optimismu obsaženého v autorově přístupu ke světu. A to optimismu nikoliv lacinému, nýbrž vycházejícímu i z pochyb a dílčích skepsí, jak to o něm věděla asi úplně nejdůvěrněji paní Zdena Nepilová, která byla na křtu také přítomna. V rozsáhlém spektru lidí Františkova života byla právě ona jeho bytostí nejbližší - a dík jí patří v současnosti i za to, že tak citlivým způsobem pečuje o osud jeho knížek a o celý odkaz tohoto věrozvěsta optimismu.

Ludvík Vaculík se nedávno svěřil týdeníku Mosty, že odmítá číst knížky autorů, kteří se snaží ukázat jen to, jak je život ošklivý, škodlivý a jak jsou lidé škaredí. Domnívám se, že pan Vaculík není zdaleka jediný, komu takové škarohlídství vadí. I proto existuje trvalý příklon k nepilovské poetice, který je vyznáním vstřícného vztahu ke světu.

Čtenáři takové poselství vyhledávají, protože souzní s jejich potřebou. Podle letošního výzkumu Institutu pro výzkum veřejného mínění stoupl u nás - navzdory nejrůznějším potížím - počet optimistů ve srovnání s rokem 1998 o čtyři procenta. A to ze 60 procent na 64 procent. Abych byl přesný, tak v tom souhrnném čísle nejsou jen optimisté bezvýhradní, nýbrž i takoví, kteří se pokládají třeba jen za optimisty mírné. Ale to nic nemění na skutečnosti, že ten celkový součet je potěšující. A určitě by potěšil i Františka Nepila, který byl přímo prototypem optimisty.
Když byl svého času dotázán, odkud se jeho optimismus bere, odpověděl, že to má tři příčiny.
Za prvé fyziognomickou, spočívající ve vrozené úsměvnosti jeho tváře.
Za druhé se vyjádřil, že nerad píše a nerad mluví o svých strastech.
A do třetice pak prohlásil, že je stoupencem názoru, že život je přece jen o trošku lepší, než se člověk obecně dočítá a dozvídá.

V takové poloze zůstává František Nepil nejen v paměti svých čtenářů a posluchačů, ale i známých a přátel, jak to dotvrzuje i sborník s názvem Jak jsem potkal Františka Nepila. Tedy knížka, která byla před časem křtěna v berounském knihkupectví U Radnice. A to u té radnice, pro kterou byl nedávno vyroben nový starostenský řetěz coby nová městská insignie. V této souvislosti se domnívám, že určitou neoficiální insignií Berounska se stalo i Nepilovo jméno spojené s tímto krajem a s některými jeho obcemi.