Úterý 7. 11. 2000 VLTAVA - 13.30 hodin

Po ojedinělém letním rozhlasovém wagnerovském projektu Ring století se k hudbě Richarda Wagnera vrátíme ještě jednou, ale z poněkud jiného úhlu. Imaginárně totiž spočineme v místě, kde vytvořil svá vrcholná hudební díla, a prostřednictvím hudby (neboť o tu jde vždy především) si navodíme tuto zvláštní atmosféru. Řeč je o Bayreuthu, v němž se Wagner po bouřlivých životních peripetiích trvale usadil. Dům, vlastně vila, která mu přinesla klid, pak dostala přiléhavé jméno: Wahnfried. A tím byl vlastně položen základní kámen pro vytvoření tradice, kdy do Bayreuthu za Wagnerem zajížděli nadšení obdivovatelé jeho hudby, z nichž mnozí pak také pocítili Wagnerovu lidskou nevyrovnanost mezi Wagnerem-tvůrcem a Wagnerem-člověkem. V Hudební galerii si po tři odpoledne pokusíme vytvořit jakousi přehlídku nejzajímavějších umělců, kteří byli s Wagnerem a jeho hudbou úzce spoutáni. Současně tak vedle sebe postavíme jejich a Wagnerovu hudbu. K neopomenutelnému wagneriánu náleží jeho výmarský přítel, skladatel a klavírní virtuos Ferenc Liszt (1811-1886), který patřil v 19. století se svými symfonickými básněmi a netradičně pojatými klavírními kusy k hudební avantgardě. Druhou neméně významnou postavou byl dirigent, klavírista a skladatel Hans von Bülow (1830-1894). Ten svému "wagneriánství" obětoval i své manželství s Lizstovou dcerou Cosimou, která se později stala druhou ženou Richarda Wagnera. Za postavu spjatou s Wagnerem vpravdě tragických rozměrů můžeme pak označit filozofa, básníka a nadšeného hudebního amatéra Friedricha Nietzscheho (1844-1900). Vzniklo několik mimořádných literárních děl, z nichž nejvýznamnějším je spis Zrození tragédie z ducha hudby. Nietzsche byl u Wagnerů do své roztržky s obdivovaným Maestrem častým hostem, těšící se naprosté důvěře: po krátký čas se stal domácím vychovatelem Wagnerova syna Siegfrieda, který je také posledním představitelem našeho "wahnfriedského společenství" v Hudební galerii. Siegfried Wagner (1869-1930) si zvolil stejnou dráhu jako jeho otec: stal se hudebním skladatelem. Jeho operní tvorba, které se věnoval vedle své hlavní profese uměleckého ředitele Bayreuthských slavnostních her, však nedosáhla takové proslulosti. Příčinou bylo neustálé srovnávání s otcem, přičemž se jeho estetická kritéria a umělecké i lidské názory velmi odlišovaly od ideálů bayreuthského Mistra.