Píšu román, ale dám mu název Paměti. Ten můj román bude i paměťový, smísím sny a realitu, aby to bylo hezké. Když nebudu přesně určovat, co je sen a co není, umožní mi to zajít do minulosti, kdy budu chtít, nadávat, na koho chci, nebude to žalovatelné. Tak si můžu dovolit psát i o intimních věcech, které jsem dosud přece jen neměl odvahu zveřejnit. (Sex a politiku.) Opakuju, můžeš si naplánovat Paměti, román, 600 až 700 stran... To psal Rudolf Sloboda své redaktorce v dopise datovaném 25. 9. 1995. Několik týdnů nato, 6. října, odešel dobrovolně ze života. Zmiňovaný román již nedokončil, mnohé další jeho tvůrčí plány zůstaly nenaplněny. Torzo zamýšlených Pamětí vyšlo v roce 1996, končí stranou 143... Několik úryvků z této knihy si můžeme poslechnout dnes před polednem v rámci Dnů slovenské kultury.

Rudolf Sloboda (1938-1995) je jedním z nejvýznamnějších slovenských spisovatelů druhé poloviny našeho století. Již jeho první dva romány (Narcis, 1965, a Břitva, 1967) se staly událostí a nadlouho ovlivnily vznikající slovenskou literární tvorbu. Téměř všechna díla Rudolfa Slobody (psal prózu, verše, dramata i filmové scénáře) jsou silně autobiografická; vyznačují se originálním autorským rukopisem i nekonvenčními tématy a postupy. K mnoha motivům a situacím se Sloboda v různých svých knihách opakovaně vrací. Příběhové pasáže u něj volně přecházejí v rozsáhlé úvahy o smyslu pobytu člověka v tomto světě a jeho místě v hierarchii vztahů, věcí, jevů a činů. Minulost je přítomna stejně neodbytně jako přítomnost a budoucnost, realita a sen se volně prolínají, autobiografické epizody se střídají s dovedně fabulovanými příběhy. Všechny tyto rysy Slobodovy tvorby jsou patrny i z půlhodinové ukázky z jeho nedokončeného románu Paměti, kterou posluchačům Vltavy nabízíme ve slovenském originálu.