Jak se již stalo u mladého houslisty Pavla Šporcla zvykem, na titulu bukletu nového CD se "nechává vidět" s červeným pirátským šátkem a v kožené bundě. A jak je to u něj rovněž obvyklé, vybral si nevšední spojení skladeb, aby v každé z nich předvedl vpravdě virtuózní výkon. Po perfektně provedeném Piazzollovo Esualo - třiapůlminutové vzpomínce na boj se žralokem, který autor zažil v uruguayském přístavu - staví vedle sebe s kuráží i temperamentem sobě vlastním dvě skladby obdobného názvu, avšak z různých dob vzniku a zcela rozdílného charakteru: Vivaldiho Čtvero ročních období a Piazzollovo Las Quatro Estaciones Porteňas. Cosi podobného učinil na loňském koncertu Pražského jara také houslista Gidon Kremer a dlužno říci, že Šporclův výkon rozhodně nezůstává ve stínu staršího a slavnějšího kolegy. Skladby Argentince Astora Piazzolly (1921?1992) provádějí - kromě jeho někdejší slavné skupiny Quintetto Nuevo Tango - významní světoví sólisté i soubory, například Kronos Quartet. Vedle symfonických děl a scénické hudby napsal na tři stovky kompozic, jejichž základem je argentinské tango a zasloužil se o druhý, tentokrát koncertní dech tohoto tance. Jeho Čtvero ročních dob tvoří také čtyři tanga, zachycující roční doby v Buenos Aires. Šporcl jistě s chutí a přesvědčením respektoval smysl autora pro osobitou atmosféru a inspirativní kouzlo okamžiku. Zachoval originální verzi s houslemi, klavírem, basou, harmonikou a elektrickou kytarou a přizval ke spolupráci špičkové jazzové interprety v čele s klavíristou Milanem Svobodou. Interpreti mistrovsky zachytili zvláštně melancholický a zároveň rytmicky přesný charakter hudby. Pro Vivaldiho slavnou, často interpretovanou i natáčenou skladbu (věnovanou českému hraběti Václavu Morzinovi) si Šporcl vzal na pomoc sonety, které vydání provázely a jsou připisovány samotnému autorovi. Pozorně si přečetl líčení půvabů i starostí jednotlivých ročních období a podle vlastních slov to podpořilo i jeho interpretační přístup. (Skladbu natočil se souborem Virtuosi di Praga.)

Dnes jedna z nejúspěšnějších českých kapel, respektive její vydavatelé, tlačí na pilu! Po loňském albu Homo Fonkianz, jemuž se letos vedle úspěchu komerčního dostalo i několika kritických poct, vyšla již remixová kolekce Ťo ti ťo a nyní přichází na trh dokonce dvojalbum s reedicemi prvních dvou desek skupiny. Nevím, jestli to není pro J. A. R. spíš medvědí služba, protože zejména deska Frtka z roku 1992 se v řadě písní spíš než vybroušenému funku současné formace blíží obyčejnému diskotékovému soundu počátku devadesátých let. Jistě, jsou tu i dnes velmi zdařilé skladby (především Kmotr Brown), ale většina muzikantských či textařských fórků už nefunguje. Nemluvě o rapových vložkách písní, v nichž si násilné zacházení s mateřštinou podává ruku s prvoplánovou vulgaritou. Podstatně lépe se s odstupem let poslouchá druhý disk s reedicí celkově tvrdšího a přitom stylově rozvětvenějšího alba Mydli-to!, které už jasněji naznačilo směřování k funku, cílevědoměji uplatněnému až na třetím disku Mein Kampfunk. Právě tam už rapové dialogy M. Viktoříka a O. Klempíře výrazně ustoupily melodickým refrénům "opravdového" zpěváka Dana Bárty. Paradoxně právě jeho přínos skupině J. A. R. je z nového vydání starších desek této kapely tím nejpatrnějším poznatkem.

Špičkový barytonista Petr Matuszek střídá klasické postavy opery se Zapomenutým orchestrem země snivců, kapelu hrající středověkou a lidovou hudbu s rockovou skupinou Yamabu. Je odborníkem na zpěv bez doprovodu hudebních nástrojů, a proto významní autoři z tohoto oboru píší často přímo pro něj. Po devíti albech představil na desce svůj experimentální koncertní projekt hlasového divadla Sólo pro hlas. Užívá zde jak zmíněného osamoceného zpěvu, tak techniky mongolského a tibetského alikvótního zpěvu. Silně meditativní je první alikvótní skladba římského autora Giacinta Scelsiho z druhé poloviny našeho století, další tři autoři jsou zde reprezentováni novými skladbami z 90. let: duchovní zpověď Aloise Piňose, hlavního protagonisty Nové hudby u nás, lyrické drama a hudební experiment Putování křehkého skladatele Petra Pokorného a komorního básníka Jiřího Adámka, CD uzavírají žalmy Piňosova žáka Petera Grahama. Album pro náročné.