Jedním z propadáků tisíciletí se stal londýnský Millennium Dome. Otevřený 1. ledna roku 2000, nestál prakticky nikomu za návštěvu. Hlavním lákadlem tohoto uměleckého projektu zachycujícího člověka a svět je multimediální muzikál Millennium Show, jehož autory jsou po vizuální stránce Mark Fisher (spolupracovník Pink Floyd nebo U2) a Peter Gabriel po stránce autorské. Dvakrát denně ožívá jejich dílo díky akrobatům a tanečníkům, kteří na zemi i ve vzduchu znovu a znovu prožívají příběh lidstva. Reprezentuje je rodina, kde děd v minulosti zasel civilizaci, syn ji dovedl do dnešní obludnosti a vnuk - OVO - ji v budoucnosti zachrání, příklonem zpátky k přírodě.

Tato nejcennější část se zdála být pro neúspěch Dómu ztracena. Peter Gabriel totiž souběžně připravuje album Up a tento projekt byl jen jakýmsi vedlejšákem. Gabrielova miléniová hudba však poměrně nečekaně vyšla, takřka půl roku po premiéře v Dómu. Zapadá to do Gabrielovy povahy - svoji hudbu ctí a piplá se s ní, a to je důvod, proč své sólové album připravuje takřka desetiletí i proč jeho hudba k cizím projektům vychází dlouho po jejich "komerční působnosti" a ještě pod jiným názvem: povrchní Millennium Show změnil na OVO, podobně jako hudbu k slavnému filmu Poslední pokušení Ježíše Krista vydal až po roce jako Passion (1989). Toto album se však stalo jedním z jeho nejslavnějších - OVO podobná sláva nečeká, měli bychom mu však věnovat stejnou pozornost jako všem předchozím Gabrielovým lahůdkám.

OVO se vyjímá v ostatní Gabrielově tvorbě. Stále je u tohoto skladatele fascinující, k jakým zvukomalebným kolážím dokáže přimět své hudebníky. Všechen ten zvuk však vždy završil svým dokonale hrubým zpěvem - tentokrát ale vokály přenechal jiným. Zpívá tu Paul Buchanan, kdysi slavná Neneh Cherry, Richie Havens, který zahajoval Woodstock, je tu i Iarla Ó Lionáird, jenž s úspěchem účinkoval na pražském WOMADu (opět Gabrielově počinu). To jsou tzv. hvězdy. Booklet však odhalí, že ostatní hudebníci jsou Gabrielovi etničtí svěřenci z jeho Real Worldu či dlouholetí spoluhráči, mj. z Passion, které se nad OVO stále vznáší. Je tu typická klidná klavírová píseň Father, Son a stejně tak typický syrový nářez na psychiku ve stylu posledního alba Us (The Tower That Ate People), typická potlačovaná energie elektrické kytary (The Time Of The Turning), dokonce tu a tam zaslechneme Genesis (dozvuk nejslavnějšího alba s Gabrielem The Lamb Lies Down On Broadway). Nade vším stojí nepopsatelně energická Downside-Up, jejíž vrchol člověka přinutí otevřít té silné hudbě srdce. Gabriel je zde hlavně pan dirigent a do své zpěvácké kůže zabloudí málokdy - ale pak je to citlivý vstup do beztak již nádherných skladeb (The Story Of OVO). Na albu OVO je Evropa, Afrika, Austrálie, Gabriel spojil moderní hudbu se svým typickým art-rock-popem. O podobný mix se pokusili všichni světoví umělci, když se vyjadřovali k miléniu. Gabrielova hudba je ale taková vždycky, takže - OVO je gabrielovská jistota silného uměleckého zážitku. Nadpozemská hudba, tentokrát skutečná postmoderní deprese nad ubíhajícím časem a civilizací. Je to vzácné album.

PETR NOVOTNÝ