Vstával jsem ve čtyři ráno, letadlo s léky a potravinami se nakládalo včera, dnes jsme čekali na zprávu z Bukurešti, zda se na letišti ještě bojuje. Pestrá směsice, která se sešla, aby doprovázela jednu z prvních dodávek humanitární pomoci do bojujícího Rumunska, se tísnila v kabině a pak za letu u radaru, který prohledával prostor před námi. Trochu jsme se báli - na čí stranu se přiklonila armáda, nebylo v posledních dnech ještě úplně jasné. Na letišti auta s vlajícími prapory, uprostřed každého vystřižená díra po komunistickém znaku s obilím, srpem a kladivem. Před letištní budovou se ještě v noci střílelo, ale už je vše rozhodnuto. Generálního tajemníka Ceausesca popravili před pár dny zastřelením. Nic moc hezkého, ale je to tak, že čím tvrdší diktátor, tím horší konec. V samotném hlavním městě se už nebojuje, ale příslušníci tajné policie Securitate a zřejmě i někteří další, loajální komunistům, občas ostřelují některé budovy. Vykládáme bednu s léky a potravinami, letiště v zásadě funguje, atmosféra vítězství je o hodně jiná než v Praze, možná i proto, že zdálky je občas slyšet střelba.

Další letadlo z Prahy tu má být za pár hodin a přiletí i několik lidí z vedení Občanského fóra kontaktovat opoziční skupiny. My se během dne vracíme domů, mám sice narozeniny, ale po šesti týdnech stávky jsem byl první den pryč, a tak zase zapadám do kolotoče studentského koordinačního centra, doma jsem nebyl už měsíc a půl, na dort není čas.