MUDr. doc. Jan Starý, CSc. se narodil
v roce 1952 v Českých Budějovicích, kde také vystudoval gymnázium. Po ukončení
studií na lékařské fakultě v Praze nastoupil na II. dětskou kliniku motolské
nemocnice. Od roku 1988 je zde vedoucím lékařem oddělení dětské hematologie.
Měl jste lékařský vzor v rodině?
Můj otec byl lékařem v Českých Budějovicích, takže já jsem v medicíně žil od
raného dětství a pokračuji v rodinné štafetě.
Co vás nejvíce fascinuje na léčbě leukemie u dětí?
Ve svém profesionálním životě jsem měl veliké štěstí, protože jsem mohl
prožít zásadní změnu, kterou učinila medicína v životě a v léčbě nemocných
dětí s leukemií. Když jsem přišel na konci 70. let na kliniku, naprostá většina
dětí s leukemií umírala. Léčili jsme nedokonale, byl to nepřetržitě prohrávaný
zápas s nemocí. Během deseti let se zásadním způsobem osud nemocných dětí změnil
a my dneska většinu dětí vyléčíme. Existují však i formy leukemie, které nejsou
dobře léčitelné a se kterými prohráváme. Čili je to pořád zápas na ostří
nože.
Do Seattlu, vyhlášeného centra pro léčbu leukemie, jste sice
jezdit nemohli, ale v druhé polovině 80. let jste jezdili do Německé demokratické
republiky...
Východní Německo pro nás bylo branou do světa. Kolegové z NDR nás zvali na sjezdy,
které pořádali, a zvali na ně také své přátele, kteří léčili dětskou leukemii
v západním Německu. V té době byli na absolutní světové špičce.
Když vypukla listopadová revoluce, vy jste byl revolucionářem v
medicíně. Jaké pokračování měla epizoda s tehdy čtyřletým chlapcem Michalem?
Vzpomínka na revoluci bude pro mě vždy spojena s tím, že jsme v té době u nás na
klinice prováděli první transplantaci kostní dřeně. Trávili jsme v nemocnici
ještě více času než normálně. Léčebná procedura, kterou jsme s Michalem
prováděli, byla pro nás nová, a tak jsme byli plni nervozity a očekávání.
Naštěstí všechno dobře dopadlo, chlapce vídáme každý rok, letos v létě,
jedenáctý rok po transplantaci, tady byl a daří se mu skvěle.
Žije v Praze?
Žije ve Švýcarsku se svými rodiči a na kontroly chodí jednou za rok, když sem
přijedou na dovolenou.
Jak se vyrovnáváte s pocitem, že primární oblastí, o které
musíte jako lékař uvažovat, je ekonomika?
Patří to k medicíně všude na světě. Medicína je drahá. A měříme-li lidský
život penězi, je-li to vůbec možné, tak je prostě drahý. Leukemie je smrtelná
nemoc a medicína ji sice dokáže vyléčit - i když ne ve všech případech, ale ta
dobrá léčba něco stojí. Já si vzpomínám na první polovinu 80. let, kdy jsme asi
byli s léky v největší krizi a kdy moje tehdejší primářka trávila významnou
část pracovní doby tím, že obtelefonovávala různé české nemocnice a půjčovala
si od nich cytostatika, abychom mohli vůbec dodržet nějaké léčebné schéma, což se
nám stejně nedařilo. Na to pacienti často dopláceli a už bych to nikdy nechtěl
prožít.
Vir, který způsobuje leukemii u zvířat, je již dávno objeven.
Jak je to s virem, který tuto nemoc způsobuje u dětí?
Kéž bychom ho znali! U nás v Motole máme laboratoř plnou mladých, velmi nadaných
vědců, kteří jsou zapojeni do mezinárodních projektů a zkoumají, co je příčinou
leukemie. Už nyní můžeme říci, že asi nepůjde jen o jeden virus, který bychom
mohli označit a zabít. Tak jednoduché to nebude.
Existují ještě dnes příplatky, které dostávali rodiče
nemocných dětí? Podle vyhlášky z roku 1988 to bylo 500 korun k dětským
přídavkům, ve výjimečných případech 700 korun, případně příspěvky na benzin
a podobně. Jak to vypadá dnes?
Relace jsou jiné, nicméně ty příplatky jsou stejné. Zaplaťpánbůh, že jsou. Pro
rodinu nemoc v řadě případů znamená obrovskou změnu životního stylu. My
nemůžeme děti posílat nějakými veřejnými dopravními prostředky, takže je vozí
buď sanitka, nebo s nimi jezdí rodiče autem, což je jistě nejpohodlnější, ale
stojí to dost peněz. A všechno to bere čas, energii. Ta nemoc rodinu zasáhne, je to
"zkouška ohněm".
Při léčbě leukemie určitě nastupuje i další věda -
psychologie. Sdělovat dítěti anebo rodičům takovou věc, to asi opravdu chce
specifický přístup.
Mám pro studenty naší fakulty seminář na téma, jak sdělovat rodičům špatné
zprávy. Musí to být informace, která je na úrovni, nelze někde mezi dveřmi
prohlásit: "Vaše dítě má leukemii, ale nebojte, my se o ně postaráme."
Musíme jim říci, že uděláme pro jejich dítě co bude v našich silách, ale že jim
nemůžeme nic garantovat, že ten zápas s nemocí je natolik napjatý, že se jeho
strunka může kdykoliv přetrhnout, zhroutit a léčba nemusí dopadnout dobře.
Setkáváte se u rodičů i s agresivitou?
Setkáváme. Jakási Gaussova křivka existuje ve všem. Samozřejmě většina reakcí je
přirozených a očekávaných. Ale jsou i tací rodiče, kteří hledají viníka jinde.
Není to běžné, je to výjimečné, ale tak to v životě chodí.
Jsou záležitosti, se kterými se žádný člověk nechce
smířit. Jak se s takovými osudovými záležitostmi smiřují děti?
Různě. Pro malé dítě je důležité, že je máma vždy poblíž a že žije ze dne
na den. Čas je pro malé děti relativní. Co je pro ně stresující, je bolest z
injekcí, bolest z určitých léčebných zákroků. Větší dítě, které už dokáže
přemýšlet o tom, co bude a co se s ním vlastně děje, které ví, že má leukemii,
prožívá vše daleko složitěji. Tam se dostáváme asi do největších obtíží.
Na jaře roku 1991 vznikla Haima - sdružení na pomoc dětem s
poruchou krvetvorby. Vy jste jedním ze zakladatelů. Jak tato organizace pomáhá?
Haimu tvoří rodiče dětí, které jsou nebo byly léčeny v našem oddělení. Snaží
se získat peníze na některé hračky nebo pomůcky a platí nám také psychologa. Ve
Velké Británii najdete organizaci, která se zabývá podporou diagnostiky a léčby
leukemie dospělých a dětí. Má obchody s knihami nebo obnošeným šatstvem, v
každém McDonaldu má kasičku, kam lidé dávají drobné. Čím je životní úroveň
společnosti vyšší, tím větší peníze se takto získají.
Co byste poradil rodičům, jejichž dítě onemocnělo leukemií?
Aby byli optimističtí a věřili, že léčba bude úspěšná.
Profil Antonína Zelenky odvysílala 26. září stanice Český
rozhlas 2 - Praha