Český rozhlas 1 - Radiožurnál; sobota - premiéra 12.05 hodin, repríza ve 22.06 hodin

Vrátil jsem se k naší skupince po proudu řeky, domorodec tudy musel projít, ale neviděli ho. Zato jsme po chvíli objevili ve svahu nad řekou na malé mýtině několik chatrčí na kůlech z bambusu. Opatrně jsme se přiblížili a snažili se nesměle navázat kontakt nebo aspoň spatřit víc ze způsobu jejich života, ale kromě zuřivého štěkotu psů jsme neslyšeli a neviděli nic.

Z asi dvaceti přežívajících kmenů Orang Asli žijí v rozlehlém národním parku Taman Negara asi tři skupiny. Na rozdíl od pověstí si ani jedna z těchto komunit nevaří turisty k večeři, i když jedno záhadné zmizení americké bioložky tu loni zaznamenali. Nevlídní domorodci, kteří na nás v džungli poslali psy, patří údajně k těm přístupnějším. Jejich ženy a děti už ani nebydlí přímo v pralese, ale v malajské vesničce u řeky Tembeling, kde jim vláda pomohla najít bydlení a kde jejich děti chodí i do školy. Jeden z anglicky mluvících průvodců mi večer vysvětloval, že jsme cestou narazili na původní osadu, kde žijí lidé kmene Džako. Tento kmen je moderní, proto jeho příslušníci vypadají téměř jako ostatní Malajci - to vysvětluje i ony maxišortky divocha od řeky. Kromě lovu s foukačkami se však stále živí sběrem darů pralesa. Kromě ratanu sbírají i šťávu stromu keruin. Vydlabou v kmeni jamku, prohlubeň zapálí a později odtud vybírají olejovitou kapalinu, užívanou k nátěrům ratanu. Dal jsem domorodému průvodci plechovku českého piva a on se mě po chvíli přišel zeptat, zda si je má naředit colou, aby nebylo tak silné. Odměnou za radu mi byla noční výprava k osadě nejprimitivnějšího kmene Bate na území Taman Negara.

***

Malajský národní park Taman Negara se pyšní nejstarším pralesem na světě a v noci je tam mnohokrát živěji než za bílého dne. Většina živočichů vyráží do tmy za potravou a les pak bzučí, hučí a ozývají se z něj děsivé skřeky. Náš anglicky mluvící malajský průvodce se rozhodl, že to je právě ta nejlepší doba na výpravu k opuštěné osadě primitivního nomádského kmene Bate. Jeho příslušníci prý věří ve zlé duchy a démony - pro našeho průvodce asi další důvod štvát nás tam v noci. Ale je to moje chyba, naučil jsem ho navečer pít pivo a on se cítí zavázán. Cíl cesty je naštěstí nedaleko od našeho pralesního tábora. Bate totiž pobývali loni výjimečně tak blízko hranicím parku, většinou jsou vzdálení několik dnů chůze horami, v hloubi vnitrozemí. Za chvíli jsme na místě... V hustém divokém porostu silná baterka osvětlí plácek, na němž jsou na zemi složeny ve tvaru písmene A suché větve. Při bližším ohledání zjišťujeme, že to jsou lidské příbytky. Uvnitř nacházíme odpadky a staré rohože, někde je podlaha zpevněna bambusem. Osada má asi deset chýší postavených po obvodu pomyslného obdélníku. Na rozdíl od civilizovanějšího kmene Džakon, kde jsme minule viděli dokonalejší domečky na kůlech, jsou tyto malé přístřešky velmi prosté. Jediným vylepšením je kus pogumované látky tam, kde asi střecha z větví a listí protékala.

Průvodce říká, že obyčejně na jednom místě v džungli pobývají Bate dva nebo tři měsíce, dokud v okolí nevytěží ratan. Pak se z podobných míst přemisťují a vracejí se až za dva tři roky, když surovina pro výrobu nábytku opět doroste.

Tento kmen kočuje a vytěžení ratanu není pro Bate jediným důvodem jejich neustálého přesouvání. V setmělém pralese se dostáváme i ke strašidelnějším tématům. Podle našeho společníka opouštějí Bate svá sídliště i tehdy, když někdo zemře. Ještě předtím mrtvé tělo vynesou hluboko v džungli na zbudovanou plošinu v koruně stromu. Do vesnice, kam přišla smrt, se už nikdy nevrátí.

"Když někdo vážně onemocní, náčelník s pomocí démonů pralesa vyrobí léčivou medicínu z rostlin. Tento šaman také rozhodne, jak dlouho bude postižený asi žít. Když se smrt přiblíží na několik dnů, přenesou ho ostatní dále do džungle, kde ho položí do vykopané díry, obloží jídlem a vybaví velkým nožem na obranu proti zvířatům. Pak se příslušníci kmene vrátí do osady a čekají třeba týden, zda se nemocný nezotaví a sám se neobjeví. Pokud ne, kmen se opět přestěhuje a původní místo už je pro něj tabu," vysvětluje náš malajský průvodce. Máme z toho nočního vyprávění v domorodé osadě smíšené pocity. Naše česká kamarádka loni malou skupinku příslušníků kmene Bate v tomto sídlišti blízko civilizace zastihla a lidé se prý k návštěvníkům příliš přívětivě nechovali.

Cestou zpátky do našeho tábora se ještě dovídáme, že se lidem Bate těžko radí, jsou nepřístupní a nechtějí měnit svůj životní styl. "Dokud žili Bate tady blízko civilizace, přicházeli za námi každý den," líčí průvodce. "Zkoušeli jsme s nimi hovořit a radit jim, aby se nestěhovali dále do džungle, aby zůstali poblíž civilizace a využili možnosti přivydělat si při návštěvách turistů. Nevzali to," směje se náš malajský kamarád, "sbalili se a od té doby už je nikdo neviděl."

Nemohl jsem tu noc usnout, myslel jsem na Bate, a i když jsem je ani nezahlédl, byli mi ti nezlomní přírodní lidé i s jejich démony z pralesa čím dál sympatičtější. Hned druhý den jsme se vypravili do jejich osady znovu s fotoaparátem, to už nám jejich opuštěná osada připadala daleko útulnější.