Nezvyklý kriminální příběh s nádechem mysteriózních tajemství se odehrává v odosobněně ošuntělé budově, s groteskní honosností pojmenované stejně jako film - The Million Dollar Hotel. Přebývá tam pestrá směsice většinou psychicky postižených lidí, živořících na sociálním dně. Vesměs se jedná o ztroskotance bez domova a blízkých, kteří si citové i sociální vazby vytvářejí teprve zde.

Režisér Wim Wenders ovšem netočil sociální studii, zvolené prostředí se mu stává jakýmsi laboratorním vzorkem v různé míře bizarních existencí - včetně detektiva Skinnera, vyšetřujícího záhadnou sebevraždu (ztělesňuje jej Mel Gibson s naprosto nehybným, neproniknutelným výrazem ve tváři). I on na sebe prozradí, že pochází z podobných slumů a následky si nese nejen ve fyzickém postižení - neustále musí nosit krunýř omezující hybnost těla - ale především v emotivní zmrtvělosti, neschopnosti soucítit, v chladnokrevných manipulacích. Nepokrytě vyhrožuje, vydírá, vynucuje si skutky, které by zapadly do jeho utkvělých konstrukcí. Wenders volil svého druhu iracionální zarámování: vyprávění začíná sebevrahovým skokem ze střechy (a teprve v samotném závěru si uvědomíme, že jeho pokyny rukou, jakési mávání, je vlastně loučením s dívkou, která přibíhá příliš pozdě), jehož zpola dětinské, zpola naivistické komentáře vnášejí nádech jakéhosi okouzlení situací, která běžnému pozorovateli zůstává skryta. Jeremy Davies vykresluje svého vnímavého blázna s bohatstvím gestických střípků, slévajících se v podivuhodném vlnění těla, se střídmou mimikou i ztišeným hlasem, získávajícím nebývalou vroucnost především ve scénách plachého milostného sbližování.

Film je jistě odvyprávěný se svrchovanou režijní jistotou, ozvláštněný módními nočními sceneriemi a temnými špeluňkami (kamera Phedon Papamichael), všudypřítomným tajemstvím, vyvěrajícím ze záměrně nastražených podezření, které se posléze rozplynou. Vyprávění nemá daleko k tíživému snu, ba k jakési halucinaci, z níž však není probuzení, a tudíž ani úniku. Nepřesahuje však rozměr dovedné, stylově vybroušené hříčky, která by zřejmě nevyvolala větší pozornost, kdyby pod ní nebyl podepsán právě Wenders a zpěvák Bono ze skupiny U2 (vedle námětu se podílel i na hudební složce).