Současnost není nikdy schopna náležitě docenit hodnoty, jež jsou vytvořeny žijícími tvůrci, byť o jejich mimořádnosti se ani v nejmenším nepochybuje. Teprve budoucnost odhaluje sféry, jež odchodem těchto jedinců osiřely. Říká se, že nikdo není nenahraditelný. Je to názor sice optimistický, ale dobře víme, že spíše utěšující, neboť žádná individualita nemůže být adekvátně nahrazena jinou. Přijdou tvůrci jiní, jinak osobití, a tedy jedineční. Jaroslav Krombholc byl jen jeden. V Národním divadle přispěl k jeho zlaté éře, na kterou se dodnes vzpomíná a nikdy nezapomene. Svůj obrovský smysl pro koncipování velkých děl, neobyčejně vřelý a krásný vztah k českému repertoáru, jež se mu stal celoživotní inspirací, uplatňoval jak v divadle, tak i v koncertních síních. Jeho poslední uměleckou kapitolou bylo šéfovské místo u rozhlasových symfoniků. V dnešním pořadu se ale zaměříme spíše na operní repertoár, který si tentokráte dopřejeme ve větších celcích, nikoliv ojedinělými áriemi. I jediná ukázka Krombholcovy "filharmonické" nahrávky pochází z díla dramatického - z kantáty Antonína Dvořáka Svatební košile. Začneme Smetanovým Daliborem, připomeneme si Janáčkovu Káťu Kabanovou a skončíme inscenací, jež vstoupila do historie poválečného života české opery - Juliettou Bohuslava Martinů. Titulní roli v ní vytvořila Krombholcova choť, Maria Tauberová.