Švýcarský harfenista Andreas Vollenweider (1953) je považován za předního představitele new age music - zvláštní, náladotvorné hudby, která může posluchačům posloužit stejně dobře jako zvuková kulisa či jako prostředek k rozjímání. Je to muzika, která nezná ohraničení. Její tvůrci využívají prvků nejrůznějších hudebních kultur i žánrů. Důkazem budiž skutečnost, že vedle skladatelů takzvané vážné či minimalistické hudby (Philip Glass, Terry Riley) se jí věnovali či dosud věnují i rockeři (Brian Eno, Tangerine Dream) a jazzmani (Keith Jarrett, Tony Scott). Zařadit do některé z těchto kategorií Vollenweidera je takřka nemožný úkol, jeho hudba má stejně blízko k jazzu jako k rocku, ke klasice jako k world music. A podobně nadstylová je i jeho nová kolekce Cosmopoly.

Už názvem svého nového alba jako by chtěl curyšský hudební samouk vymezit její nevymezitelný obsah. Jde totiž skutečně o "kosmopolitní" nahrávku: před více než rokem si Vollenweider do švýcarských nahrávacích studií pozval řadu muzikantů z rozličných koutů světa k jakémusi studiovému session. Ať už hráli jeho skladby nebo společně napsané kompozice, každý z hostů do výsledné podoby nahrávky prosadil sám sebe, své hudební kořeny a svou instrumentální či vokální osobitost. Výsledkem této jistě velmi přátelské a pohodové spolupráce je album složené ze sedmnácti zcela rozmanitých nahrávek, jejichž pojítkem je Vollenweiderova harfa, která se však nad ostatní nástroje nijak nevyvyšuje, naopak svým přizpůsobením se odlišnému zvuku mnohdy velmi exotických instrumentů přispívá k vyváženosti celku.

Bezezbytku to platí o harfenistově spolupráci se španělský multiinstrumentalistou Carlosem Núnezem v úvodní Morning Poem nebo o skladbě Stella, v níž se harfa znamenitě doplňuje se smyčcovým kvartetem, klávesami, ale i s pulzujícími bicími Waltera Keisera, zakládajícího člena Vollenweiderovy skupiny Friends. Zvukem však může být i lidský hlas. Hned třikrát (Capriccio, Elle Chelle a The Fishbirdtree) o tom posluchače přesvědčí fenomenální jazzový zpěvák Bobby McFerrin, asi největší hvězda mezi Vollenweiderovými hosty. V kratičkých skladbách Your Silver Key, resp. Cor do amor se však mihnou i další majitelé zajímavých hlasů - americká folkařka Carly Simon a brazilská jazzová legenda Milton Nascimento.

Možná vůbec nejsilnějším okamžikem je bezmála šestiminutová nahrávka Hush, My Heart, Be Still..., v níž dal Vollenweider značný prostor Arménci Djivanu Gasparyanovi, stálému spolupracovníkovi Gabrielovy společnosti Real World, sedmdesátiletému bardovi, jehož hudba zní jak z alb Kronos Quartetu, tak ze Scorseseho filmu Poslední pokušení Krista. Gasparyanův duduk, hoboji příbuzná arménská píšťala s naprosto ojedinělým naříkavým zvukem, košaté album Cosmopoly korunuje.

MILAN ŠEFL