Významně pomrkávajícímu celníkovi, jenž všechny bytosti něžného pohlaví ve věkovém rozmezí od dvanácti do pětapadesáti častuje pozdravem Čau krasavice!, se asi zdá, že je i tak "koček málo, a tak volá jako hrom, ať je koček milion". Z vysněných vnad nevinně se culících blondýn ho ovšem zřejmě přechází zrak, jinak si neumím vysvětlit, k čemu by mu v tmavé kukani sloužily sluneční brýle. Nebo že by tento módní doplněk patřil k nezbytným důkazům mužnosti pravého Itala? Na veškeré pokusy o flirt však odpovídám výrazem neoblomného buldoka, neboť mě už od výstupu z letadla sužuje konkrétní vize, jak můj kufr sice vyjíždí na běžícím pásu, ale někde v Kuala Lumpuru. Variantu, že se ztratil nadobro, čili nevyjíždí nikde, nepřipouštím, věřím totiž, že v této zemi je ke krádeži zapotřebí nějaká ušlechtilá pohnutka. Mám teď na mysli třeba takovou ideu třídní rovnosti. Lze ji vystopovat například u milánských taxikářů. Ti podřizují ceny svých služeb filozofii, definované již dávno před nimi jejich pražskými kolegy, která v české verzi zní: "Ať jsi chudý nebo bohatý, z nádraží Holešovice na Václavák to bude stát sedm set."

Nebo si vezměte důvěrně známý slogan: rodina - základ společnosti. Prokážete-li místnímu zloději, který vám vykradl auto, že si vaše tetička s jeho tatínkem ve třetí bé vyměňovala milostná psaníčka (a nebýt té nešťastné náhody, jak jeho tatínek musel na pár let do polepšovny, kdoví, zda-li by teď nehovořil se svým bratrancem), vše poctivě vrátí, uvede do původního stavu a na usmířenou vám interiér vozu osvěží vůní lesních plodů. Nebo byste snad dali přednost vanilce?