Případ Pavla Büchlera, který dnes pracuje v Anglii, by sám vydal na detektivku. V její ústřední scéně se mladý výtvarník nechává svými kamarády zabalit do jejich cirkusového stanu, aby se dostal pryč ze socialistického Československa, ale na hranicích ho celníci vypátrají a zavřou.

Takových detektivek by se z Büchlerova prostředí dalo napsat mnoho. Pavel Büchler býval totiž jedním z nejaktivnějších členů Jazzové sekce, podivuhodné osmitisícové organizace, kterou komunistický režim postupně povolil, brzdil, zakázal, pomluvil a kriminalizoval. Zatím o ní vyšly dvě publikace. Její dlouholetý předseda Karel Srp vydal už před šesti lety své Výjimečné stavy, s příznačným podtitulem Povolání Jazzová sekce. Publicista Vladimír Kouřil, který byl se Srpem a dalšími třemi členy vedení Jazzové sekce odsouzen v březnu 1987 do vězení, nazval svou knihu Jazzová sekce v čase a nečase. Po úmorné práci ji dokončil teprve loni a existenci Jazzové sekce zmapoval, někdy takřka den po dni, dokonce ještě za datum určené podtitulem 1971 - 1987.

Na Büchlerově případu můžeme naznačit, čím se obě knižní svědectví nejpovolanějších přímých účastníků podobají a jak se od sebe liší. Srp se epizodou na hranicích nezabývá, má řadu jiných, hlouběji spjatých s Jazzovou sekcí. Kouřil se o ní také nezmiňuje, ale jeho jmenný rejstřík, mnohem pečlivější než Srpův, nám ukáže, jak Büchler v Jazzovém bulletinu polemizoval s Goethovým výrokem o směšování různých typů umění jako projevu úpadku.

Těch bulletinů vydala Jazzová sekce dvacet osm a Kouřil je popisuje na šedesáti stránkách z celkových čtyř set. Neusiluje o napětí, ale o pravdu a přesnost. A v té souslednosti se i pamětníkům začne vyjevovat, co jsme tehdy ve víru dějin možná ne zcela docenili: jak dění kolem Jazzové sekce přerůstalo v umělecké novátorství všemožných typů. Prostým chronologickým řazením zpráv o potížích, jaké měla Jazzová sekce například s vydáváním knih o hudbě přírodních národů, Richardu Wagnerovi, terezínském ghettu nebo konceptuálním umění, Kouřil takřka mimochodem odhaluje děsivou zákonitost komunistického vztahu ke kultuře: co je nové a jiné, to je nebezpečné.

Zprávy třeskají jak výstřely.

• Březen 1984: Z rozhodnutí ministerstva kultury jsou ve veřejných knihovnách zabavovány publikace Jazzové sekce.

• 22. října 1984: Direktivní zrušení Svazu hudebníků ČSR ministerstvem kultury.

Vladimír Kouřil neodsuzuje, pouze nesmlouvavě zaznamenává. I to, když Antonín Matzner, předseda jiné organizace, České jazzové společnosti, sděluje ČTK, že "činnost Jazzové sekce je zbytečná pro hudební život" a "byla přímo v rozporu s platnými československými zákony". Ale Kouřil svědomitě cituje i tvrdý útok avantgardního perkusisty Vlasty Marka, který napadl mezi těmi, co "nechali sami sebe zvolit do funkcí" jmenovitě také Kouřila.

Uprostřed národa, který se ve své bezmála stoprocentní většině přizpůsoboval nesvobodě, nedělala Jazzová sekce nic jiného než drobnou denní práci, jakou kdysi vyžadoval zakladatel našeho státu. Vladimír Kouřil to poctivě zdokumentoval i s fotografiemi. Možná že by ho i Masaryk pochválil.

17. října

Menších skandálů bylo na osmém ročníku divadelního festivalu v Plzni několik, ale jeden byl na pokračování. Začal poslední den, během nedělní polední besedy na téma Divadlo dnes a tady, a nastartoval ho světoznámý režisérský mág Jurij Ljubimov. Nejprve se obrnil dosud málo známým citátem z devátého dílu Stanislavského teoretických spisů, že herec bývá hlupák a také bezcharakterní. A potom už s vypravěčským šarmem a krásnou, srozumitelnou ruštinou popisoval své vlastní režisérské zkušenosti. Čím prý má herec více svobody, tím rychleji a pravděpodobněji se celá inscenace zhroutí. A naopak, čím přesněji a pevněji je všechno dáno, tím je představení lepší a trvanlivější. Dokonce prý i bouřlivák Vladimir Vysockij chtěl při studování role Hamleta jasné pokyny. A hra se musí podle Ljubimova připravovat s herci přímo na jevišti, ne za stolem s náčrtky. "Pracoval jsem takhle v Anglii, Americe, Japonsku i Skandinávii," zdůrazňoval Ljubimov a všude s ním prý souhlasili. I věhlasní režiséři Jerzy Grotowski a Giorgio Strehler. V divadle prostě není pro demokracii místo. Herecké svobody už bylo dost.

V tu chvíli už to nevydržel mladší Holanďan Gerardjan Rijnders a skočil legendárnímu Rusovi do řeči. Tohle prý dál poslouchat nebude. On je i v divadle demokrat a toho megalomanství staré generace má až po krk. Protože ovšem Ljubimov už stejně musel jít na zkoušku, posléze jsme se všichni odebrali na oběd.

Večer se oba režiséři utkali opět. Sice nepřímo, zato prakticky. Nikoli před teoretiky, ale před divadelním publikem. Demokrat Rijnders režíroval v nevelkém sále Měšťanské besedy svou vlastní hru Fanda, kterou předtím vybral pro amsterodamské divadlo coby jeho umělecký šéf. Diktátor Ljubimov opanoval plzeňské Velké divadlo s Weissovou čtyřicet let starou hrou Marat - Sade.

Rijnders do padesáti minut vyřval - doslova i obrazně - svou nenávist vůči divadlu, které podle něho nemá s životem nic společného. Rijndersův hlavní hrdina, divadelní kritik, má pro současné divadlo nadmíru srozumitelné přirovnání, jakému se zdráhám říci básnické, neboť je napůl vyměšovací a napůl kopulační. Muzikálový odborník Ivo Osolsobě se už před představením ostražitě Rijnderse zeptal, jestli tu charakteristiku vztahuje i na svou hru. Rijnders odkázal Osolsoběho na večer.

Ljubimov v divadelní magii věří a v jejím jménu vedl herce, aby zpěvem, tancem, akrobacií, hudebními nástroji, pitvořením i velkým gestem, s pomocí Mozarta, Leoncavalla i haleyovského rokenrolu vyjádřili jasné i složitější podobnosti, především mezi šílenstvím bláznů a politiků.

Divadelní demokrat i diktátor se předem shodli v jediném: oba špatně odhadli možnosti hlediště. Při Rijndersovi mnozí platící diváci museli neustále vstávat, při Ljubimovovi jim mnohdy nepomohlo ani to.

Nebudu vám teď vnucovat, proč mě naplno nenadchl, ani nerozhněval, zkrátka neoslovil, ani Rijndersův řev, ani Ljubimovův ohňostroj nápadů. Ale než se neděle přehoupla do pondělí, opět jsem si ověřil, že na divadle může neuspět jak demokrat, tak diktátor.