V Itálii se můžete stát diváky klání, v nichž se probouzí k životu středověk. Náboženství se mísí s řevnivostí městských čtvrtí a touha po vítězství je tak velká, že hraničí s bezohlednou krutostí. Turista, ať Ital, či cizinec, zůstane ale vždy pouze fascinovaným divákem. Například v Sieně.

Siena je krásné toskánské město. Nad tmavě růžovými střechami rozpálenými srpnovým sluncem se tyčí do výše chrámy a zvonice z bílého mramoru. Uprostřed města je náměstí Piazza del Campo. Má podobu otevřené mušle. Vějíř mírně stoupá od základny, kterou je radnice. A právě toto náměstí, chlouba středověké urbanistiky, je každý rok scénou dostihu, ve kterém je odměnou palium, standarta s obrazem Madony, často nepříliš vyvedeným. Palio probouzí v Sienských atavistickou rivalitu, kterou cizinec nechápe, dokud při tom není. Ve chvíli, kdy startuje Palio, pochopí. Je to závod, ve kterém je dovoleno všechno. Není výjimkou ani uplácení, ani drogování koní, ani zrada. Ale zejména je to závod, v němž vítězí kůň osudem připsaný některé ze 17 čtvrtí, tzv. contrad Sieny. Žokej se kupuje, kůň se losuje a vítězí, i když dojede do cíle bez žokeje. Žokejové nesmějí pocházet ze Sieny. Ještě v posledních minutách před startem se domlouvají na ceně aliance či zrady. Sienští to vědí, ale když se zrada nedá prokázat, musí mlčet. Přesto občas žokeje, který očividně nečistě prohrál, prostě pořádně zbijí. Žokejové si za to nechávají platit čím dál víc, ale hrají pouze druhořadou úlohu. Hlavními protagonisty jsou koně.

Vypráví se, že na počátku tohoto století jistá zestárlá klisna, která běžela mnohokrát Palio a jedenáctkrát zvítězila, tahala po městě kočár s turisty. Byla hodná a klidná, jen vždy, když zazněl výstřel startu Palia, klisna se rozběhla jako o závod i s kočárem na náměstí. I koním prý Palio vnikne do krve. Koně se vybírají deset dní před dostihem z několika desítek exemplářů, výběr se pak postupně zužuje a nakonec určí los, které čtvrti připadne který kůň. Contrada si koně odvede, a ať je dobrý nebo špatný, hýčká ho. Čtyři dny před Paliem k tomu určený barbaresco hlídá koně dnem i nocí ve stáji, která je hodná krále, elegantní, bohatě vybavená. Následují zkušební dostihy a nakonec, večer před Paliem, se uspořádá slavnostní večeře pro celou contradu, na které se sejdou stovky osob. Den na to se kůň doprovází do oratoře contrady k požehnání.

Ale koně na krásném sienském náměstí také umírají. Běží třikrát kolem náměstí a třikrát musí proběhnout zatáčkou svatého Martina, kde se dráha svažuje a prudce zahýbá doprava. Kopyta kloužou na tufovém písku a koně narážejí v rychlosti na bariéru. A někdy se před očima diváků odehraje masakr. Před dvěma roky museli být utraceni tři koně. "Palio nechci už ani vidět. Před dvěma roky jsem byla právě nad zatáčkou svatého Martina," říká Italoameričanka paní Scandyová, která má radši koně než Palio.

Ochránci zvířat protestují již léta, ale i přesto se letos na náměstí del Campo sešlo padesát tisíc diváků. Sledovali opět se zatajeným dechem historický průvod, fascinující barevnými kostýmy, standartami a nepřetržitým duněním bubnů. Ve chvíli, kdy se začíná rychle šeřit, ve chvíli pohanských obřadů, se připravuje start. Devět koní se neklidně staví do řady v úzkém prostoru ohraničeném dvěma lany. Jeden stojí až za vymezeným prostorem - bude mít rozběh a prakticky rozhodne o chvíli startu. Když se rozběhne, mossiere nechá padnout obě lana. A pak exploduje napětí nahromaděné během měsíců příprav a týdnu obřadu. Jeden a půl minuty nevýslovné vřavy a nadšení strhne i turisty, kteří po celé odpoledne omdlévali na rozžhaveném náměstí. A pak, pak už jen někdo oslavuje a jiného pálí porážka. Dostaveníčko je za rok. Vyčerpaný turista se uklidňuje procházkou v ulicích osvětlených pochodněmi. Mimochodem, letos contradě Žirafy los přisoudil koně se jménem: Zlatá Husa - české koně na sienském Paliu? Ale to už je jiná kapitola.