Pátek 24. 11. 2000 Český rozhlas 2 - PRAHA - 22.32 hodin

Beatrice Aragonská se učila rétorice, dramatice, historii a filozofii. Její učitelé byli obdivovatelé římské antiky. Už v deseti letech s nimi Beatrice četla Ciceronův spis O stáří, a v její knihovničce bylo už několik rukopisů antických autorů. Prvou knihu vydanou tiskem dostala do rukou jako patnáctiletá. Zase Cicero. O povinnostech se to dílko jmenovalo. Rozumí se - o povinnostech vladařů. Zdá se, že dívenka byla od nejútlejšího mládí připravována na politickou dráhu. Počítalo se s tím, že za několik let stane se svým manželem v čele monarchie. Její výchova byla cílevědomě zaměřena k všestranné přípravě budoucí vladařky. Utužovala si i tělesnou zdatnost (především na lovech, které milovala) a vyspívala v mladou ženu. Klenotníci pro ni upravili zlatý náhrdelník, dědictví po zesnulé matce (krejčí přešívali pro mladou princeznu královnina roucha, což neznamená, že by se snad ta mladá princezna musela šatit v second handu, ale že i v těch nejbohatších královských rodinách byly hedvábné a brokátové látky vzácným pokladem, který se dědil po několik pokolení). Barevné, fialové sukno a zlatem vyšívaný brokát zdobily kdysi babičku a matku a nyní obepínaly postavu Beatricinu, když vstupovala poprvé na veřejnost (to jí bylo právě šestnáct). Po celé Neapoli počínali se hlásit první zájemci o princeznu, jež slibovala být bohatou nevěstou. Jako první nápadník objevil se savojský princ Filibert. Sňatek sedmiletého knížete se šestnáctiletou královskou dcerou se však jejímu otci zdál přece jen nesmyslným, zejména když uvážil, že mu z dalekého Savojska nemůže kynout žádný prospěch. Což byl pochopitelně argument mnohem pádnější než ženichův velmi nezralý věk. Větší zájem vyvolal pokus francouzského krále Ludvíka XI. získat aragonskou princeznu pro následníka trůnu, prince Karla. (Poznámka na okraj: ani Karel zatím moc nevyrostl, sotva se postavil na vlastní nohy a přestal se počurávat - měl totiž tři roky.) A kromě toho nebylo jasné, zda přelétavý a nevypočitatelný Ludvík opravdu Karlovi francouzský trůn odkáže. Takže z francouzských námluv sešlo, a Beatrice - ta si zatím žila. Nad poměry. Tatínek jí dával ze svého rozpočtu tisíc dukátů ročně (což byla obrovská částka, o které si kupříkladu český Vladislav Jagellonský mohl nechat leda zdát). Na jejím dvoře žili její učitelé, vychovatelé, lékař, profesor z neapolské univerzity, osobní sekretáři, účetní, sluhové, nákupčí, komorníci, šéfkuchař a kuchaři, pekaři, podkoní, vrátní, pradleny a celá kupa služebných děvčat. Princezně však ani tyto peníze nestačily. Rozhazovala je plnými hrstmi, připravovala hody, lovy, organizovala slavnosti a tance, nakupovala šperky a skvosty - a byla v dluzích. Až po krk. A to tu ještě nepadlo slovo o honbě a lovu. V jízdě na koni se jí málokdo vyrovnal. Beatrice si nechala ušít pro lov zvláštní šaty barvy mandlového květu, tvarem připomínající bájné Amazonky. Oblíbila si hlavně lov ptáků pomocí cvičených sokolů (nejušlechtilejší opeření dravci museli být importováni ze Sicílie). Beatrice si oblíbila přímo vášnivě i novou, módní hru, hru v karty. Vášeň pro lov a karetní hru upozorňuje, že asi měli pravdu ti soudobí informátoři, kteří o Beatrici mluvili i jako o vášnivé milence, která si sama od šestnácti let vybírala z rytířů své partnery. Vyprávělo se, že se dokonce zamilovala do jednoho mladičkého pážete a že s ním byla přistižena v choulostivé situaci. Zanedlouho nato byla v koutě nádvoří nalezena mrtvola. Samozřejmě nikoli Beatricina, ale toho chudáka pážete.