Sobota 25. 11. 2000 Český rozhlas 2 - PRAHA - 14.04 hodin

Pojďte a poslyšte příběh nejbohatšího českého krále. Byl to poslední dospělý Přemyslovec na českém trůně. Václav II. Přijal českou korunu, usedl i v Polsku na trůnu. Jako správný vladař začal dbát hned o vše. Místo různých mincí razil dobré groše, má stříbrné doly, má i pomoc Boží, cizák přes cestu mu stéblo nepřeloží. Dalimil je vskutku mistr v umění, jak do jediné, do dvou vět (tedy spíš veršů) vecpat obsah tlustých historických knih. Na druhé straně však ten mladý, neurotický, svým nešťastným dětstvím poznamenaný český král dokázal během patnácti let své vlády skutečně překvapivě mnoho. Zkusme kvůli orientaci - jenom telegraficky - vyjmenovat některé jeho činy. Založil slávu Kutné Hory a dalších stříbrných dolů. Díky jejich pohádkovému bohatství přivedl český stát k slušné ekonomické prosperitě - vzápětí poté, co tentýž stát byl hospodářsky prakticky na dně. Zajistil naší zemi poměrně dlouhá léta klidu a míru. Provedl radikální měnovou reformu - začal razit proslulé pražské groše, které se staly bezkonkurenčně nejstabilnější evropskou měnou. Koncipoval - i když samozřejmě ne sám - na svou dobu neobyčejně pokrokový horní zákoník. Pokusil se dokonce o písemnou kodifikaci zemského práva. Prosazoval myšlenku založení univerzity v Praze. Získal polskou korunu. Svému synovi Václavu III. otevřel cestu ke koruně uherské. To všechno a ještě mnohem víc stačil Václav učinit mezi dvacátým a čtyřiatřicátým rokem svého života. Opravdu toho nedokázal málo... A přitom o něm jeho současník Dante Alighieri píše v Božské komedii: Otakar jako dítě v plenkách byl mnohem větším hrdinou a statečnějším než jeho syn Václav, jenž hověl si v zahálce a rozkoších v mužném věku. Příznivá hodnocení zaznívala v historické literatuře jenom velice nesměle, zato se ustálila časem jednostranná představa, zdůrazňující Václavovy slabiny a stinné stránky. Jeho nesporný vklad do českých dějin jako by se vytratil... Král, který byl nejbohatším z Přemyslovců a po jistou dobu i jedním z nejmocnějších panovníků v Evropě, se na celá staletí neprávem ocitl ve stínu, vrženém bohatýrskou postavou jeho otce. Ani František Palacký v sobě tak úplně nepřemohl averzi, vštěpovanou zaujatými zpravodaji: Kdyby Václav II. zdědil jen trochu oné síly ducha, podnikavosti, chrabrosti a ctižádosti, kterou vynikal jeho otec, byl by mohl v okolnostech nadmíru příznivých a zřídka se opakujících zřídit na východě Evropy říši nejmohutnější a povýšit rod svůj mezi nejslavnější v dějinách světa... Máme znovu vypočítávat, kolik toho za necelých 15 let své vlády stihl? Když se vzdáme zakořeněných představ o slabošském králi, tak nás sama fakta přesvědčí, že podivínský Václav dokázal za svůj krátký a v podstatě trpký život víc, než se mu přisuzovalo. Jedna otázka se nám do našeho vyprávění vtírá přímo neodbytně: Mohl u díla tak mohutného opravdu stát mdlý, neschopný ubožák, jak je Václav často líčen, od Danta až po Palackého?