S Ivanem Binarem hovoří Antonín Zelenka

Spisovatel, ilustrátor, redaktor Rádia Svobodná Evropa, bývalý učitel, politický vězeň, exulant. Strávil sedmnáct let ve Vídni. Jeho největším hobby, jak se sám přiznává, je vaření. Narodil se v roce 1942 v Boskovicích, je ženatý, syn žije v Praze, dcera v Mnichově.

Po studiích jste měl namířeno za katedru před žáky základní devítileté školy. Měl jste představu, že vydržíte u této profese déle?
Vlastně jsem vůbec nikdy nechtěl být učitelem a studoval jsem tuto profesi proto, že jsem neměl jiného zbytí. Na jinou školu mě nevzali. V roce 1959 se zakládala v Ostravě nová škola a tam potřebovali muže. Měl jsem vystudovanou bezvadnou kombinaci - češtinu, dějepis a výtvarnou výchovu. Ale na té škole mě nechali učit tělocvik. A to jsem neuměl.

Když jste záhy nechal kantořiny, kam jste se profesně ubíral dál?
U pedagogického řemesla jsem ještě zůstal, protože jsem dělal v pionýrském domě programového pedagogického pracovníka. Zabývali jsme se volným časem dětí, které byly na ulici. Potom jsem byl redaktorem časopisu Tramp v Ostravě.

To zní ale dost podezřele, alespoň v kontextu tehdejší doby.
To zní a ten časopis byl dost oblíbený. Já jsem sice tramp zrovna nebyl, ale šéfredaktor Gaučo mě přijal do redakce proto, že jsem uměl tvrdá a měkká i.

Jaký byl osud toho časopisu?
Ten skončil se mnou, protože já - kromě toho, že jsem se živil redigováním Trampa - jsem byl v divadélku Waterloo jako amatérský herec a autor. Po sovětské okupaci jsme hráli jako muzikál upravenou Katajevovu knížku Syn pluku, to byla tehdy povinná četba. Autoři toho muzikálu byli Petr Podhrázský, Josef Rais a hudbu složil Eduard Schifauer. No a na základě toho nás potom zavřeli.

A následovaly různé dělnické profese, že?
Když mě propustili, šel jsem do Bytostavu dělat závozníka, skládal jsem tam cihly a cement a jezdil s mnoha řidiči po republice. Pak jsem získal prostřednictvím přátel místo v elektrárně, kde jsem pracoval jako strojník na chemické úpravně vody.

V roce 1977 přišla Charta, váš podpis, a pak už bylo vlastně vše jasné...
Byly tři možnosti, protože oni chtěli mít v Ostravě pokoj od všech. Dali nám možnost vybrat si mezi spoluprací, dalším vězněním, anebo opuštěním republiky. A to nám usnadnilo odchod. Tak jsme se s rodinou sbalili a odešli jsme do Rakouska.

Spolupracovat se Svobodnou Evropou jste začal bezprostředně po příjezdu?
Když jsem přijel do Vídně, tak jsem napsal fejetonek o tom, jak mi sebrali na hranicích dvě knížky z Petlice, které jsem si vezl s sebou, a tím začala má šestiletá spolupráce se Svobodnou Evropou. Pak se uvolnilo místo v monitoringu Svobodné Evropy, takže jsem přesídlil do Mnichova a tam jsem poslouchal Československý rozhlas a zapisoval ty žvásty.

Potom jste jste začal dělat pořad, jehož název se zachoval dodnes.
Ano, to byly Hlasy a ohlasy, mám ten pořad velmi rád, protože se nezabývá velkou politikou, ale tím, jak se velká politika odráží v životě občana této země. Pořad vznikl v době, kdy si už lidé troufali psát anebo telefonovat do Svobodné Evropy. Najednou tu byla spousta materiálu, který bylo záhodno odvysílat.

V nejbližších dnech by měla vyjít vaše kniha Sedm kapitol ze života Václava Netušila aneb S kolem kolem světa. O čem je?
Je to tlustý román o člověku, který jezdí každý den do práce na kole - do elektrárny Vítězný únor, a žije si svým životem obyčejného člověka. Je to sedm kapitol z jeho života, od narození až po smrt. Během psaní mě napadlo to, co je sdělením té knihy, že to je knížka o fízlovi. Ten člověk je nedobrovolný donašeč. Problém donašečství jsme si v našem národě ještě nevyřešili. Nevyřešili jsme ho po válce, v ní bylo hodně konfidentů gestapa, které potom zdědila Státní bezpečnost a používala je dál. A po převratu, který se udál před deseti lety, jsme se s tím také nesrovnali. Cibulkovy seznamy jsou skvělá věc, ale je to neoficiální. My, jako národ, jsme se k tomuto problému neuměli postavit.

Která traumata české společnosti považujete v této době za nejpodstatnější?
K tomu, abychom se stali rovnoprávnými členy evropského společenství, abychom se vrátili zpátky do naší kultury, musíme se vyrovnat s jedním traumatem našeho národa, a to je odsun. Říká se tomu odsun, ale je to vyhnání Němců z této země. Tito lidé tady žili po staletí a je to jejich vlast. A my jsme jim ji sebrali. Samozřejmě že se mnozí z nich provinili, ale copak otec vyhání dítě, když rozbije okno, na ulici a už ho nepustí zpátky domů?

Mnozí lidé vám ale vytknou: Proč tolik velkorysosti, proč tolik tolerance vůči lidem, kteří se zasloužili o tragédii?
Ti lidé, kteří se zasloužili o tragédii, měli být potrestáni. Měli být odsouzeni a měli za to slíznout trest. Ale mezi nimi byly děti a ženy a starci a lidé, kteří se neprovinili. Možná jen nějakým tichým souhlasem. Kolik lidí nešlo u nás k volbám po celou dobu totality? Přišli všichni, většina - 99 procent. Takže také my jsme vlastně zavinili komunismus, a nikdo nás za to nevyhání z domova.

Existuje nějaký jednoduchý, stručný recept, jak si zachovávat dobrou náladu a nemít tu dnes už pověstnou blbou náladu?
Já si myslím, že to je dáno od Pánaboha. Povaha lidská je možná taky v genech. Já jsem se chtěl mít dobře a radovat se vždycky, i ve vězení jsem hledal chvilky, kdy člověk byl šťastný, a i tam to jde. Člověk nesmí vidět v sýru díry, ale ten sýr jako celek.