Národní sjezd demokratické strany, který vyvrcholil nominací Ala Gora na úřad prezidenta Spojených států se konal v centru Los Angeles, oblasti sužované chudobou a rostoucím násilím. Na rozdíl od zbytku Spojených států počet vražd v Los Angeles tento rok závratně stoupá. Násilí spojené s gangy se letos v Los Angeles více než zdvojnásobilo. Podílejí se na něm především členové gangů, kteří si v přestřelkách vyřizují účty.

Jezuitský kněz otec Gregory Boyle působí v jedné z nejchudších a nejnebezpečnějších čtvrtí východního Los Angeles. Oblast nazvaná Boyle Heights? je domovem především Latinos, hispánských přistěhovalců, kteří žijí na hranici chudoby. Ulice lemují jednoduché domky, ve kterých žijí početné rodiny. Nedaleko skromného kostela Dolores Mission, kde otec Gregory působí, demolují buldozery dvoupatrové zdevastované paneláky, které poskytovaly chudým rodinám bydlení dotované státem. V Boyle Height působí celkem osm gangů, svá teritoria mají rozdělena podle žlutých čar na ulicích. Přestřelky, honičky s policisty a obchod s drogami jsou na denním pořádku.

Otec Gregory přišel do východního Los Angeles, aby členům gangu pomohl. Jediným způsobem, jak dostat mladé chlapce a dívky z ulice, je dát jim šanci: Snažíme se vytvořit pracovní příležitosti pro členy gangů, aby byli nuceni pracovat na společném projektu se svými nepřáteli. Založili jsme pekárnu, děláme potisky triček, zahradní práce. Nemůžeme ale nikoho k ničemu nutit. Prostě jim nabídneme, co máme, a čekáme, až sami přijdou. Jsem tady dlouho, vím, co potřebují, říká jezuitský kněz.

Do gangů vstupují v drtivé většině mladíci z chudých, rozvrácených rodin, kteří často nemají pořádný domov. Porozumění pak hledají na ulici, kde je čeká zdánlivě pomocná ruka gangu. Mladík, který vstoupí do gangu, musí absolvovat zasvěcení v podobě zbití a často i tetování. Členství v gangu je na celý život. Od okamžiku vstupu do gangu jsou všechny ostatní gangy nepřáteli na život a na smrt. Cesta zpátky do normálního života je velmi těžká.

Pětadvacetiletý zavalitý mladík s masivním zlatým řetízkem na krku mi po dlouhém váhání řekl pouze své křestní jméno: Gera. Mladý muž je členem gangu, jehož jméno odmítá sdělit. Gera pracuje v jednom z projektů otce Gregoryho, v dílně pro potisk triček. Pracovat je v podstatě lepší, než co jsem dělal dříve, říká. Vydělával jsem si špinavé peníze, prodával jsem drogy. To mě dostalo do vězení. Když jsem tady začal, nebral jsem tu práci vážně, po letech se mi ale začalo líbit vydělávat si čisté, poctivé peníze, špinavé prachy člověk hned rozhází. Tady si vydělávám, je to úplně jiné. Po krátkém váhání mi ukazuje tetování pod tričkem na levé paži. Do gangu vstoupil, protože se mu líbily snadno získané peníze, mejdany, děvčata, násilí. Práce ale změnila jeho život. Přestal se potloukat s gangem po ulicích a vyhýbá se trablům s policií. Členství v gangu se ale vzdát nechce, je to jeho rodina. Nechci z gangu odejít, přece jsem s těmi kluky vyrostl, jsou to moji kamarádi. To prostě nejde jen tak odejít, jsou to lidé, ke kterým cítím pevné pouto. Jsem v gangu dál, už ale nejsem aktivním členem, říká Gera.

V dílně spolu pracují členové nepřátelských gangů, kteří po sobě večer na ulicích východního Los Angeles dříve stříleli. Gera ale tvrdí, že zatím neměl žádné problémy. Pokud ho nikdo neprovokuje, nedívá se na něj svrchu a neprojevuje mu neúctu, je všechno v pořádku.

Po násilí před osmi lety, kdy bouře po osvobozujícím rozsudku nad policisty, kteří brutálně zbili černocha Rodneyho Kinga, zdevastovaly velkou část Los Angeles, začaly proudit do chudých čtvrtí peníze ze soukromých i státních zdrojů. Jako houby po dešti se zde ze dne na den objevily desítky programů na pomoc problematické mládeži. Vydrželi ale jen ti nejtrpělivější. Je poněkud ironické, že největší násilí v USA se odehrává v těsné blízkosti Hollywoodu, který tak má inspiraci pro své filmy doslova u nosu.

O své vlastní ruce přišel tragicky - při uchopení trubkové bomby, kterou (tehdy ještě anonymně) nastražil šílenec, terorista anebo snad nepochopený člověk, osamělý běžec životem - Franz Fux. Autor nebezpečné korespondence - dopisů s třaskavinami, kterými trápil Rakousko pět let - vzal nakonec svůj osud, obrazně řečeno, do vlastních rukou. Obrazně proto, že o ně přišel. Při zatčení držel poslední dopisní bombu, která explodovala a utrhla mu obě ruce. Po několika měsících výkonu doživotního trestu spáchal v cele sebevraždu. Jednou z mnoha obětí jeho zločinu je i Theo Kelz. Snažil se chlapsky vyrovnat se svým osudem a docela rychle a dobře se naučil ovládat ruční protézy, sahající skoro až k lokti. Nikdy se však nevzdal myšlenky transplantace opravdových rukou. Den D nastal 7. března roku 2000. Na insbrucké klinice zemřel pacient, jehož organismus byl z hlediska medicínského - tedy z pohledu konkrétních hodnot, velmi blízký organismu Theo Kelze. Naskýtala se proto velká naděje, že jeho tělo transplantované části neodmítne. Lékaři zesnulému anonymnímu dárci ruce odebrali. Pak už šlo vše ráz na ráz. Ve tři hodiny v noci přišla zpráva z nemocnice: Máme dárce, operace může začít. V 9 hodin ráno osmnáctičlenný tým největších specialistů innsbrucké kliniky zahájil na dvou operačních sálech svůj maraton. Nejprve museli na rukou zemřelého dárce oddělit šlachy, tepny a svalová vlákna - hezky přehledně očíslovat, aby je na vedlejším sále mohli na pacientovy pahýly transplantovat. Mikroskopická práce včetně závěrečného napojení nervů probíhala v obrovském stresu. Lékaři sváděli boj s časem. Každá minuta prodloužení znamenala nebezpečí, že na rukou odumře tkáň. Je těžké popsat nesmírné umění lékařů, které uznává celý medicínský svět. Tento tým kapacit innsbrucké univerzitní kliniky byl sestaven už dávno předtím. Na konci jeho bravurního zásahu byl pacient, obohacen o nové, živé ruce, v nichž proudila jeho vlastní krev. Pan Kelz spatřil tento zázrak dva dny po sedmnáctihodinové operaci. Dnes má za sebou desítky hodin namáhavé terapie - fyzické i psychické - a stovky před sebou. Z nemocnice byl propuštěn, když už dokázal uchopit tužku a sevřít pěsti. Ale až po roce se ukáže, zda je operace stoprocentním úspěchem. Do té doby stále přetrvává nebezpečí, že se tělo cizích částí pokusí zbavit. Pacient musí brát silné medikamenty, tlumící tuto přirozenou snahu organismu a potlačující jeho imunitní systém. Musí je brát do konce svého života. Mimo jiné se tak vystavuje i zvýšenému nebezpečí vzniku rakoviny. I toto riziko, možná s určitou příchutí hazardu, odvážný pacient na sebe vzal. Chce žít opravdový život a na své nové ruce je hrdý. Má velké, až neuvěřitelné plány. Vášnivě miluje jízdu na motocyklu. Po fatální explozi v roce 1994 už na něm ujel 40 000 kilometrů. Dnes říká, že chce přejet přes Asii do Austrálie. Klobouk dolů před jeho odvahou, ale hlavně před vynikajícími odborníky a jejich perfektní operací, která se do dějin zapsala jako další senzace moderní medicíny.