Volba českého krále králem uherským nebyla nikterak jednoduchou a rychlou záležitostí. On totiž Vladislav se všemi výminkami (neboli podmínkami) takřka okamžitě, bez rozmyslu souhlasil. Kromě svatby. Nechtělo se mu. Nad šachovnicí v Olomouci se před časem ti dva (tedy Beatrice a Vladislav) utkali v docela přátelském zápolení, jedenáct let poté však hrozilo vybuchnout vojenské střetnutí. Královna-vdova totiž nechtěla ustoupit a byla přesvědčena, že na uherském trůně zůstane za každou cenu. Jenomže, aby panovnicí byla žena, to tehdy ještě nějak nešlo. A tak se uvažovalo a kombinovalo a spekulovalo, kterak (nebude-li možno, aby vládla sama) by se mohla stát Vladislavovou manželkou, a tím pádem si podržet titul a moc uherské královny. Kdo s tím originálním nápadem přišel? To je obtížné zjišťovat. Snad, možná nejpravděpodobněji uherští magnáti a preláti. Ti totiž usoudili, že onen zamýšlený sňatek by mohl zemi zbavit přízraku války a taky by mohl posilnit Vladislavovu moc v boji proti jeho bratru Janu Albrechtovi a proti římskému králi Maxmiliánovi - neboli proti konkurenci. Už když Vladislav vstoupil do Budína, zjistil, že královna-vdova se před veřejností prezentuje jako manželka nově zvoleného krále (aniž se konala jakákoli svatba). Den před vyhlášením výsledků volby jí totiž šlechtici přislíbili, že Vladislava prostě a jednoduše přimějí, aby se s ní oženil. Na vdovu Beatrici nemuseli nějak zvlášť intenzivně naléhat. Z někdejších námluv s Maxmiliánem už sešlo, Jánoš Korvín se veřejně projevil jako její nepřítel, u Pešti ležela polská vojska a z Čech se přes Moravu blížily ozbrojené oddíly Vladislavovy, takže jí nezbývalo než kývnout na souhlas. Vyjednávači jí přitom zcela otevřeně slíbili, že jen jako manželka nově zvoleného krále zůstane napořád uherskou královnou. Po příjezdu do Budína trvalo Vladislavovi pět dní, než za Beatricí zavítal. Pro nevěstu to muselo být trpké zklamání. Spolehla na sliby uherských politiků a už se skoro měsíc cítila být královnou. Až dosud oblékala vdovský šat, ba nejednou prohodila, že se chystá na trvalý pobyt v klášteře, nyní se však doslova rozzářila nadšením a očekávala svého nového chotě. Svým příbuzným do italské Mantovy vesele oznámila, že ji volba Vladislavova opět povznesla na trůn. Proto se upínala s nadějemi k přicházejícímu králi. Domnívala se (poněkud bláhově), že první jeho kroky zamíří k ní, vyvolené nevěstě. Jaké však bylo její zklamání, když den za dnem plynul, ženich už byl dávno na budínském hradě a nic nedbal na to, že jej nevěsta volá a netrpělivě očekává. Po těch pěti dnech si sice dal přece jenom nakonec říct. Beatrice čekala vroucí objetí, těšila se na milence. Místo toho ji pozdravil zdvořilý politik, který ji ubezpečoval svou přátelskou přízní a říkal, že v ní vidí takřka sestru, a ještě nezapomněl zdůraznit, že byl přítelem jejího zesnulého manžela.