číslo 50/2000
vychází 27 .listopadu
Názory, komentáře
Osmadvacet měsíců je v dějinách jenom mžik.
Když 9. července 1998 uzavíraly ČSSD a ODS "opoziční smlouvu", Václav
Klaus se vyjádřil, že by mohla platit věčně. Nebude. Po nedávných doplňovacích
volbách mají obě strany v Senátu menšinu 37 zástupců, čímž články III, IV a
VII "opoziční smlouvy" ztratily na síle. Předsednictví Senátu už
automaticky nepřipadne straně, která se v červnových volbách 1998 umístila na
druhém místě, čili ODS. Kdo se stane místopředsedy Senátu, předsedy výborů a
jeho dalšími funkcionáři nebude již záležet na dohodě ČSSD a ODS. Smluvní
opozice také ztrácí možnost oslabit pravomoci prezidenta a omezit nezávislost
centrální banky, což byl hlavní smysl změn Ústavy, které obě strany monopolně
připravily, na jaře svými hlasy schválily ve sněmovně, ale nyní už je neprosadí v
Senátu. V dohlednu také nepřichází v úvahu přeměna Senátu na instituci
zastupující regiony, jak o tom přemítá zejména ODS, protože by to vyžadovalo
rozsáhlou změnu Ústavy a také volebního zákona, na jehož shodném znění by se
nyní sněmovna a Senát neshodly. Mimochodem když už padla zmínka o prezidentovi,
kdyby volby další třetiny Senátu v listopadu 2002 měly současnou prostou většinu
čtyřkoalice a nezávislých zachovat, v únoru 2003 by Václava Havla těžko mohl na
Hradě vystřídat Václav Klaus, poněvadž kandidát na prezidenta musí získat
nadpoloviční většinu hlasů zvlášť ve sněmovně a v Senátu a teprve ve třetím
kole volby se hlasy počítají dohromady.
Vraťme se ale do přítomnosti. Fiasko ČSSD v senátních a týden předtím v krajských volbách znamená, že sociální demokracie se stává pro ODS slabým a neperspektivním partnerem. Klausova strana přichází díky partnerově nedostatečnosti o mocenské pozice a kvůli pragmatickému souručenství s ČSSD také o pravicové a středopravé voliče. Nezruší-li Ústavní soud drastické paragrafy novely volebního zákona, do níž se Zeman nechal Klausem nahnat, v červnu 2002 se ČSSD - půjde-li to s ní takhle dál - stane ještě slabší a pro kalkulace ODS nepoužitelnou. Není jistě náhodou, že zatímco před šesti týdny na plzeňském kongresu ODS hovořil Václav Klaus o "takzvané čtyřkoalici" s despektem, nedávno konstatoval, že volební souboj mezi ní a ODS skončil nerozhodně a naznačil možnou spolupráci v krajských zastupitelstvech, která se mezitím už rozběhla.
Někteří komentátoři, ale i poslanec Michal Kraus z ČSSD, z toho vyvodili, že vůbec nejlepší by bylo vypovědět "opoziční smlouvu" a nechat vládnout ODS a čtyřkoalici, protože tak to prý stejně nakonec dopadne. Nic takového nemůže mít v úmyslu ani Miloš Zeman, ani Vladimír Špidla či Stanislav Gross, kteří ho nejspíš příští jaro vystřídají v čele ČSSD, protože současná vláda potřebuje dovládnout až do června 2002 a mít čas na nějaký ten "hospodářský zázrak", který by snad, zreformuje-li se po Zemanově odchodu i jeho strana, mohl odvrátit volební smrt sociální demokracie. Ani Václav Klaus obratem "opoziční smlouvu" nevypoví. Proč by bránil Zemanově vládě, aby se ještě chvíli historicky znemožňovala, když jí v tom teď Senát a pravostředové většiny v krajských zastupitelstvech budou učenlivě napomáhat! S pravicovou zásadovostí a už bez újmy na mocenských požitcích lze přece "opoziční smlouvu" vypovědět například při projednávání státního rozpočtu na rok 2002. V nastávajícím velkém volebním klání se socialisty by se ostatně nebezpečně pletla pod nohama. Že Václav Klaus udržuje "oposmlouvu" při životě, nemrzí zajisté ani volebním úspěchem oblouzenou čtyřkoalici. Soudě z nominace "úředníka" Jaroslava Kopřivy do lidovecké nabídky na lídra čtyřkoalice, bude mít hodně práce především sama se sebou. Při pohledu na slabého Zemana, udržovaného v sedle nyní již viditelně nervózním Klausem, teď na dělbu vládní údělu nemůže mít snad čtyřkoalice ani chuť.
Na správné straně barikády
Konference o změnách klimatu v nizozemském Haagu
rozdělila svět. Na jedné straně barikády stojí země, jejichž představitelé jsou
znepokojeni oteplováním planety a soudí, že je nezbytné omezit destruktivní činnost
lidstva, které ničí ovzduší emisemi skleníkových plynů. Na straně druhé pak jsou
země, které se na znečištění sice výrazně podílejí, ale snižovat emise se jim
nechce. Důvodem jejich neochoty je to, že redukce emisí o jednu tunu takového
kysličníku uhličitého přijde v průměru na 31 dolarů. My patříme do té první
skupiny zemí, která hledá způsoby, jak závazek šetřit ovzduší splnit. Jsme na
stejné lodi jako státy Evropské unie, země třetího světa a malé ostrovní státy.
Do té druhé skupiny, která hledá způsoby, jak závazky obejít a ve vypouštění
oxidu uhličitého do atmosféry pokračovat, patří především USA, Kanada a Japonsko.
Proti sobě stojí dva principy. Jedna strana se snaží chránit planetu, druhá strana
průmyslovou lobby. Pokud jde o postoj našich představitelů, buďme hrdí na to, že v
tomto případě stojí na správné straně barikády, že alespoň v případě emisí
nezastávají americký postoj "po nás potopa", což v daném případě platí
nikoli jako metafora, ale doslovně.