Když salcburský arcibiskup po známé roztržce vyhodil Mozarta ze svých služeb, nabídl místo dvorního varhaníka Leopoldu Koželuhovi, ovšem s vyšším platem, než měl sám Wolfgang Amadeus. Koželuh zdvořile odmítl se slovy, že se mu ve Vídni daří lépe. Psal se rok 1781 a velvarský rodák byl pouhé tři roky po svém příchodu do metropole na Dunaji jednou z nejznámějších a nejlépe situovaných osobností tamního hudebního života. Těšil se pověsti znamenitého klavíristy a stal se dokonce učitelem hry na tento nástroj v císařské rodině. Roku 1784 založil ve Vídni vlastní hudební nakladatelství (Musikalisches Magazin), které později převzal jeho mladší bratr Antonín Tomáš. Koželuhova životní i umělecká dráha vyvrcholila roku 1792, kdy byl - i přes protesty Salieriho - přijat císařem Františkem II. do dvorních služeb. Titul komorního kapelníka a dvorního skladatele si podržel až do své smrti v roce 1818. Poté získal jeho místo František Vincenc Kramář z Kamenice u Třebíče, oblíbený učitel kompozice a houslové hry. Dříve, než se roku 1795 natrvalo usadil ve Vídni, působil v uherské zemi, kde postupně zastával místa koncertního mistra a kapelníka, ředitele kůru i kapelníka plukovní hudby. Od roku 1815 až do svého jmenování kapelníkem byl komorníkem císaře Františka, kterého doprovázel na cestách po Francii a Itálii. Po Kramářově smrti v roce 1831 nebyla už funkce dvorního skladatele v hlavním městě monarchie nikdy obsazena. Chcete-li nahlédnout do symfonické tvorby posledních dvou vídeňských dvorních skladatelů, poslouchejte náš dnešní pořad z cyklu Musica antiqua. Nabídneme vám v něm dvě Koželuhova nejvyspělejší symfonická díla a zajímavou Symfonii op. 40 od Františka Kramáře, jejíž začátek je nápadně podobný prvním akordům Mozartova Dona Giovanniho. O skvělou interpretaci se postará komorní orchestr London Mozart Players, který řídí Matthias Bamert.