Švýcarská pianistka rumunského původu Clara Haskilová (1895-1960) působila svým vzhledem a skromným vystupováním na pódiu dojmem étericky křehké bytosti, jako by přicházela z jiného světa. Nepřízeň osudu, která ji pronásledovala a které tak statečně čelila, jí mezi kritiky vynesla označení "svatá". Její velké hudební nadání bylo zřejmé již od útlého věku. Hrála na klavír stejně dobře jako na housle a jako zázračnému dítěti jí bylo umožněno studium nejprve ve Vídni u Richarda Roberta (mj. též učitele Georga Szella či Rudolfa Serkina) a pak na pařížské konzervatoři u Alfreda Cortota. Ve Vídni sklidila uznání kritiky za provedení Mozartova klavírního koncertu A dur (v osmi letech!) a studia v Paříži ukončila získáním první ceny. Její další cesta vedla nakonec do Berlína, kde byla účastnicí mistrovských kurzů Ferrucia Busoniho. V počátcích své kariéry byla pianistkou s velkou virtuózní technikou a fenomenální pamětí. Brzy se však dostavily problémy se skoliózou páteře, jejíž léčení si vyžádalo dlouhý pobyt v sádrovém korzetu s následnou atrofií svalstva. Statečná umělkyně se však po pěti letech dokázala vrátit na pódium. O několik let později přišla další rána: lékaři objevili nádor na mozku. Následovala operace a rekonvalescence. Clara Haskilová pak často vystupovala i jako komorní hráčka s Pablem Casalsem, Eugénem Yssayem či Georgem Enescem. Vynikla jako mozartovská specialistka a také její Schumann byl vysoce ceněn. Světového uznání se jí dostalo až v posledních deseti letech života. Když v prosinci 1960 přijela na sonátový recitál s Arthurem Grumiaux do Bruselu, upadla na nádraží, způsobila si otřes mozku a během několika hodin zemřela.