Ve stejné době, kdy se český král Václav zbavil poněkud drsným způsobem Záviše z Falkenštejna a jeho poručníkování, ho čekalo patnáct let strmé cesty vzhůru, k moci, k bohatství, ke slávě. Starý římský král Rudolf potvrdil Václavovi jeho úřad kurfiřtský a arcičíšnický a nechal mu volnou ruku na všechny výboje v Polsku a předem mu udělil lenní práva na všechna území, kterých se český král dokáže zmocnit. Rudolf ovšem nehýřil laskavostí a velkodušností jen pro nic za nic, to zcela jistě ne. Chtěl za to hlas. Pro sebe žádný hlas přece nepotřeboval, jeho jako římského krále volby nečekaly, ale byl tu Rudolf mladší, dvacetiletý syn a (bohdá) i příští nástupce. Pakliže jeho kandidatura vyhraje, Václav slíbil, že po Rudolfově smrti bude určitě volit za krále jeho stejnojmenného syna. Ale nic z toho nebylo. Mluvilo se tehdy o jedu. Po dvacetiletém mrtvém zůstala vdova Anežka (Václavova starší sestra) a maličký pohrobek Jan Parricida. (Až dospěje, zavraždí svého strýce císaře Albrechta.) Po Rudolfovi odešel i Ladislav, toho jména na uherském trůně Čtvrtý, přezdívkou Kumán (tu zdědil po své matce, kumánské princezně - ale nejenom ji, zdědil po ní taky horkou krev divokých kočovníků, vůbec nejlíp se cítil ve společnosti kumánských přátel). S čím - tedy spíše s kým - si Ladislav zahrával, to se mu také stalo osudným. Proti králi vzniklo spiknutí, načež byl Ladislav 10. června 1290. roku ubit ve stanu, ve kterém pobýval raději než v paláci. Ladislavovou smrtí se v Uhrách rozpoutala rvačka o moc. Na scénu dějin se dostavilo hned několik nápadníků. Trůnu se zmocnil Ondřej III., jenže ouha, jeho nárok nebyl tak zcela nepochybný. Stejné právo si totiž přisvojoval Albrecht Habsburský, synek římského krále. A ještě tu byl jistý Karel Martell z Neapole. Určitá práva měl i Václav II. (po přeslici byl přece pravnukem Arpádovce Bély IV.). Václav se však zatím o své nehlásil. Zatím ne. Zatím všecko sledoval z pozadí.