Když v roce 1954 vstoupil na půdu pražské konzervatoře mladičký brněnský krejčík jménem Chladil, začala tím jedna z nejpozoruhodnějších kariér v historii československé populární hudby. Milan Chladil (1931-1984) sice nikdy nedosáhl popularity svých "rivalů" Gotta či Matušky (i když ve Zlatém slavíku nejednou nejvyšší příčku atakoval), leč na výsluní zájmu posluchačů se bez jakýchkoli výkyvů udržel až do své předčasné smrti, tedy vlastně rovných třicet let. Vždy byl oblíbencem konzervativního publika, kterým vyhovoval zejména v páru se zpěvačkou Yvettou Simonovou: společně symbolizovali solidnost, spořádanost a lpění na osvědčených jistotách, nejen v hudebním slova smyslu. Chladil v průběhu svého života natočil na gramofonové desky na 350 písní, výběrové album firmy Radioservis však vychází především z jeho sólových nahrávek, které převážně v šedesátých a sedmdesátých letech nazpíval v Československém rozhlase; z těch nejznámějších jmenujme Pár růží pro smutnou paní, Marinu a samozřejmě Matyldu. Až na jedinou výjimku jde o snímky, pořízené Orchestrem Karla Vlacha, s nímž Chladil spolupracoval už od roku 1956 a to i po smrti jeho kapelníka, nahrazeného Jaroslavem Dřevíkovským. Přestože více než hodinové cédéčko neobsahuje ty písně, které se dočkaly největší proslulosti, tedy duety s Y. Simonovou (Děti z Pirea, My dva a čas či O nás dvou), jde o velmi důstojný hold technicky jedinečnému interpretovi.

Doposud se zdálo, že Wohnout je jedna z těch "no name" kapel. Nyní však vydala druhou desku, kterou snad definitivně zboří obecné nepovědomí o své existenci. Je s podivem, kam až dokázala hudebně dojít. Každá nová píseň je mistrně proaranžována hudebními detailečky a prošpikována specifickým textovým humorem. Písně této skupiny jsou bez nadsázky "happy" a "free", ne však komerční, album Zlý noty na večeři jsou plné magických okamžiků, mystického zpěvu a takřka folkových míst - samozřejmě s příchutí hard rocku... Wohnout se vyvíjí, konečně to vypadá, že staříci z Pražského výběru či Hudby Praha získali mladší konkurenci. Ze srdce Wohnoutům přeji, aby si jejich novou desku koupili úplně všichni, kdo netráví večery u dechovky.

Společné vydání pastorálních mší, jejichž vznik dělí od sebe více než dvě století, je v tomto případě šťastným edičním počinem. Obě totiž mají v základu cosi příbuzného - nikoliv pouze téma, ale především jásavou, spontánní vánoční radost, která z nich vyzařuje od prvních tónů Kyrie až po Agnus Dei; za druhé se v každé z nich střídá a propojuje latinský a český zpěv, u Zrunka lidový text v moravskoslováckém dialektu, u Pavlici český překlad textu mešního. A konečně - oběma svátečním skladbám je společný jakýsi pavlicovský duch. Zrunkovu dílu Missa prima pro festis Natalitiis, které vzniklo ve "zlatém věku" vánoční hudby" - druhé polovině osmnáctého století, jej dodává soubor Hradišťan (pod vedením primáše Pavlici). V tomto provedení zvlášť vyniká její vervní lidový základ, navíc střídání lidových prvků s klasickými pasážemi dodává hudbě zvláštní půvab. Pohodová Missa brevis J. Pavlici nepopírá inspiraci hudebních stylů několika epoch, zároveň však nese autorův nezaměnitelný rukopis. Citlivou interpretací jej podtrhuje i smíšený sbor Ars Brunensis Chorus pod vedením Romana Válka i Brněnský komorní orchestr, který řídí Jiří Motl.

(Rozhovor s Jiřím Pavlicou naleznete v této rubrice za týden.)

Pod hrdým podtitulem To nejlepší z české a slovenské hudby (Ovšem z jaké hudby? Nebylo by trefnější použít slovíčko "pop"?) vychází další z účelových kompilací, nasměrovaná na předvánoční trh. Zatímco přinejmenším tři ze čtyř příspěvků slovenských interpretů a kapel (Jana Kirschner, Peha, Žena z lesoparku) tuto nálepku snad i unesou, o většině českých položek alba se to říct nedá. Výjimkou budiž písničky Srdce jako kníže Rohan Richarda Müllera - sice Slováka, leč v tomto případě zpívajícího česky, Bulháři kapely J. A. R. a možná i Neviditelná v podání Blanky Šrůmové. Zbytek je v lepších případech jen průměrné sezonní zboží a platí to i o včleněné novince, duetu Hvězdy Lucie Bílé a Kamila Střihavky.