Zdá se však, že Cashe kontakt s mladšími kolegy neomrzel. K natáčení svého nového alba American III: Solitary Man pozval nejen producenta Red Hot Chili Peppers Ricka Rubina, jenž je podepsán už pod Cashovým comebackem American Recordings, ale třeba i zpěvačku a skladatelku Sheryl Crow nebo písničkáře Toma Pettyho. Další známá jména jsou tu jaksi zprostředkovaně, Cashova novinka je totiž prošpikována coververzemi: ať už se jedná o One kvarteta U2, více než třicet let starý protiválečný song Neila Diamonda Solitary Man nebo pochmurnou skladbu o muži v cele smrti The Mercy Seat od Nicka Cavea (tato "předělávka" se povedla asi nejvíc). Díky těmto citlivě zpracovaným výpůjčkám album překračuje stylové hranice, aniž by se Cash výrazově svíjel v křeči.

Zbývá otázka, čím si zanedlouho sedmdesátiletý bard srdce o jednu, dvě generace mladších muzikantů a tím mnohdy i -náctiletých posluchačů získal. Možná upřímností svého "chlapáckého" projevu, možná svým životním příběhem, který má sám o sobě parametry velkého hollywoodského spektáklu s romantickými motivy opojení úspěchem, drogové závislosti a alkoholismu. Každopádně je to vlastně paradoxní a nepochopitelné, uvážíme-li, že koncerty Johnnyho Cashe stále nabízejí pravý opak toho, co mládí rádo vidí - rodinnou atmosféru a estrádě blízké vytleskávání těch největších a pro svou obehranost nutně i protivných hitů.

MILAN ŠEFL