číslo 51/2000
vychází 4. prosince
Rozhlasová publicistika
Vaše cesta k mikrofonu?
Započala v období, kdy jsem
přenoskou z tužky a plastelíny, špendlíkem zničil babičce všechny gramofonové
desky, které už neměla na čem přehrávat. Na mikulášských besídkách jsem drze a
neoblomně lezl do zelí andělovi, který rok co rok držel v ruce krom řetězu i
mikrofon. Někdy jsem dostal řetězem, ale jednou jsem se zmocnil i mikrofonu. Přes
dramatický kroužek, školní chraplavý rozhlas a pubertální období jsem v
šestnácti letech byl (snad náhodou) přijat do nového lokálního rádia. Kolik mi je,
zjistili až v okamžiku, kdy už jsem vysílal tři měsíce víkendy. Souběžně s
členstvím v kolínském divadelním souboru mě později proměnlivý vítr zavál přes
jednu hudební pražskou stanici do zpravodajské Reginy, která mi nabídla jiný způsob
práce. A ten mě lákal.
Vaše rozhlasová "nej"?
Souvisí s mou velkou zálibou seriózně informovat. Mé rozhlasové
"nej" jsem prožíval, když jsem například sebevědomě a důležitě jako
venkovské dítě tvrdil v pražském éteru do vysílání, že provoz na čtyřce je na
Legerově v obou směrech a na mostě Barikád je nehoda tramvaje a autobusu. Poznat Prahu
a její komunikace mi chvíli trvalo. Jen škoda že to rádio přišlo asi o pár
věrných řidičů. Říkal jsem to ale prý tak, že mi to věřil i šéf. Na té samé
soukromé stanici bylo zvykem, že se přes druhou sběrnici na mixážním pultu
předtáčely rubriky. Jaké bylo mé zděšení, když jsem po pěti minutách breptů a
nadávek zjistil, že jsem nadával posluchačům. Naštěstí to bylo o víkendu ráno a
většina jich spala. Telefon se ale přesto netrhnul.
Co vás drží nad vodou?
Čerstvý vzduch v plicích, rodina a přátelé, kolegové. Na rukou mám rukávky, do
kterých mi někdo buď přifoukne, nebo upustí vzduch a podle toho se topím. Pak to
záleží na tom, jak umím plavat.