Melodram? Thriller? Muzikál? Sociální drama? Můžeme snad přidat ještě i další žánrová označení, jejichž stopy najdeme v novém filmu Larse von Triera Tanec v temnotách (dánsko-francouzsko-švédská koprodukce). Autor, jehož snímek Prolomit vlny vyvolal pozornost i oprávněný úspěch, rád staví konvence na hlavu a také svým novým dílem mnohé šokoval. Nicméně získal porotu filmového festivalu v Cannes natolik, že mu přisoudila Zlatou palmu a hlavní představitelce, islandské zpěvačce Björk, další za herecký výkon.

Čím nás film zaujme patrně nejvíc, je síla lidských citů, které chtě nechtě vyvolá. Už sám příběh: Hlavní hrdinkou je postupně slepnoucí mladá žena, která odešla z Čech (!) do emigrace především proto, aby mohla v bohaté Americe našetřit na náročný lékařský zákrok pro synka trpícího stejnou oční vadou. Tají svůj zdravotní stav a těžce manuálně pracuje. Ukáže se ovšem, že americký blahobyt není tak totální, jak zdálky vypadal, a na Selmu, stejně jako na její nejbližší okolí, se valí chmury. Svou nenadále zvlášť tíživou situaci řeší v emocionálním hnutí mysli - a tedy tragicky...

Von Trier zapojuje do hry - řekněme však, že nanejvýš poctivé - různé, na první pohled nesourodé žánry. Poměry v tovární hale pojednává s téměř dokumentární přesností. S nevšední invencí přidává prvky muzikálu - ať na zkoušce ochotnického souboru, který se připravuje k uvedení muzikálu či v plenéru, mezi stroji, udávajícími strhující rytmus hudbě i tanci, v soudní síni i na popravišti. Zažijeme vzrušující thriller i náznaky sociálního dramatu. Přechody mezi jednotlivými prvky jsou nenadálé, takříkajíc bez výstrahy - a o to účinnější. Režisér zvládá téměř vše výše jmenované s obdivuhodnou bravurou. Kvůli emoční působivosti, jíž dosahuje - což je do velké míry také zásluha strhujícího výkonu herecky debutující Björk, její výtečné hudby a pěveckého projevu - víceméně odpustíme toporně vyznívající český původ Selmy (ve filmu je dcerou významného českého herce), i poněkud pokulhávající vývoj kriminálního příběhu. Nakonec si z kina odnášíme silný dojem, v němž není příliš místa pro meditování nad tím, zda si s námi tvůrci zahrávali na hraně kýče či v mantinelech silného dramatu.