Skladba s výše uvedeným názvem připomíná lepší stránky mnohonárodnostního soustátí ve středu Evropy. Evropská kulturní unie bez hranic spolehlivě existovala nejen v v minulém století výhradně v hudbě. Společným jazykem, který zná každý muzikant, byla v tomto případě italština, která se natrvalo usídlila v hudebním názvosloví. Ve Straussově skladbě je ovšem výběr pouze slovanských témat. Johann ji zkomponoval pro velkou večerní zábavu všech slovanských menšin žijících ve Vídni, která se konala 14. března 1847 u Sperla v Leopoldově. Tehdy začínající kapelník se skromnou kapelou zužitkoval všechny jemu známé slovanské melodie - české, moravské, ruské, srbské a polsko-slovenské do kompozice, která byla vytištěna pod názvem Slovanské potpourri. Motivy, které zde zaznívají, nalezneme i v jeho pozdějších skladbách, třeba ve čtverylce Nikolaj. Pro nás známé melodie trumfne jedna, kterou Johann nalezl v Škroupově Fidlovačce a kterou od Čechů ve Vídni asi nejčastěji slyšel. Mladý Strauss dosáhl s touto skladbou velkého úspěchu na svém balkánském turné, ale v prosinci roku 1848, kdy ji hrál u Zelené brány, se v sále zdvihla vehementní opozice a jala se s rámusem prozpěvovat německé vlastenecké písně, takže pořádek muselo zjednat až hejtmanství. Slovanské potpourri je dokladem nejen neobyčejné vynalézavosti Johanna Strausse syna, ale také běžné dobové praxe zábavné hudby, která vždy využívala jakékoli chytlavé a populární melodie, ať se objevila kdekoli.