Sobota 16. 12. 2000 Český rozhlas 2 - PRAHA - 14.04 hodin

Tak se už scházíme posté. Ano, od dubna 1995, kdy se poprvé ozvala znělka Toulek českou minulostí, prošli jsme českou historií od pravěku až do časů posledního Přemyslovce na našem trůně. Každým rokem, kterým se přibližujeme k současnosti, jako bychom zvolňovali tempo. Není divu, přibývá ověřených dat, konkrétních lidských osudů, dobře popsaných událostí... Je to beznadějný zápas, který v tomto seriálu vedeme. Každým rokem jako by té historie neubývalo, ale naopak přibývalo...

Korunovace Václava III. uherským králem se konala koncem srpna roku 1301. Už v září se v Budíně objevil papežský legát, jistý Mikuláš Boccasini, pozdější papež Benedikt XI. Co tam chtěl? Jednak přijel prosazovat nároky Karla Roberta z Anjou; jeho hlavním úkolem však bylo tlumočit názor římské kurie. A ten zněl: Jedině papežské stolici přísluší rozhodnutí o obsazení uherského stolce! Toto výsostné právo bylo volbou Václava III. zanedbáno! O měsíc později přišel českému králi od Svatého otce (tím byl Bonifác VIII.) list plný trpkých výčitek. Jak mohl Václav připustit to, co se přihodilo? Kromě toho si papežský legát svolal v Uhrách veškeré duchovenstvo a vyhrožoval mu církevními tresty, aby od toho Čecha na svém trůně odstoupilo a raději podporovalo Karla Roberta. Tu nastalo v lidu takové jitření proti němu, informuje nás František Palacký. že budínští měšťané až i usmrtiti ho chtěli a on, postihnuv město interdiktem, co nejrychleji ze země utéci musel. Někteří uherští kněží, jak byli na římského vyslance spravedlivě naštvaní, tak ho taky z církve vyobcovali. Na oplátku. Známo jest vůbec, že papež Bonifác VIII., duchem více starořímským než apoštolským, osoboval sobě více nežli kterýkoli jeho předek neb potomek na stolci papežském vrchní správu i panství nad celým světem a jakoby nějaké náměstenství boží na zemi, takže neostýchal se psáti i králem nad králi a pánem i správcem veškerého křesťanstva. V červnu 1302. roku přikázal Bonifác českému králi, aby do půlroku předložil doklady svých nároků na svatoštěpánskou korunu. K tomu vyzval i Anjouovce - s tím, že sám pak nalezne, co pro blaho uherského království uzná nutným. Zároveň poslal Václavovi výhružný vzkaz, týkající se Polska (jako by se zrovna tu horkou novinu dozvěděl...). Osočil v něm českého krále, že se bez jeho souhlasu zve i králem polským. Zpozdilá troufalost! Tak nazval jeho polskou korunovaci. A hned za tepla dodal, že tohleto mu teda trpět nebude a dost a basta. To byl spěch. Václav se ani nenadál a frontální útok na zbytnělé přemyslovské panství byl tady. Opozice v obou zemích, v Polsku a v Uhrách, byla tím pádem na koni. taky přívrženci Karla Roberta se osmělili: Náš je uherský trůn, náš! Jejich jednotky napadly Budín, také Stoličný Bělehrad a ještě jiná místa, sice bezúspěšně, nicméně přibyl další sok a začal bojovat s odkrytým hledím. Počet nepřátel však ještě nebyl konečný. Do věci se naprosto brutálně zapojil sám římský král Albrecht Habsburský. Dosavadní Václavův přítel a spojenec. Proč tedy Václava zradil? To je celá dlouhá historie...