K herectví jste musel "utéct", proti vůli otce jste začal studovat konzervatoř, hrál jste v divadle přes šedesát let. Je herectví jako poslání nejvýš na vašem žebříčku hodnot?
Ano. Je to můj životní úděl a jsem rád, že jsem se nenechal odradit, že jsem to risknul. Tenkrát po světové hospodářské krizi lidi na divadlo neměli moc peněz a divadla nebyla plná. I když si myslím, že ve třicátých letech mělo například Národní divadlo nejlepší soubor v celé své historii. Právě to bylo nejvýše inspirativní pro takového blázna, který si vymyslel tuto pošetilost a bylo mu patnáct let - teď mluvím o sobě. Vletěl jsem do toho po hlavě, zamiloval jsem se do divadla a vůbec jsem neviděl nebezpečí, že bych taky mohl zůstat na ulici.

Promiňte mi odbočku, jezdil-li jste denně přes dvě hodiny vlakem do Prahy a přes dvě hodiny zpět, jaký jste měl později vztah k tomuto způsobu dopravy?
Já jsem od té doby už skoro nikdy vlakem nejel. Otec byl totiž traťmistr a my jsme bydleli na nádraží. Když si vzpomenu, jak nám vlaky celou dobu jezdily pod okny, tak jsem k nim žádný vřelý vztah mít nemohl. Navíc tam byla zima, po natáčení jsem z Prahy odjížděl v půl dvanácté v noci (to byl tzv. flamendrzug), v Roudnici jsem byl kolem jedné hodiny, a v pět už jsem zase odjížděl do Prahy.

Na konzervatoři, kterou jste si prosadil i přes zmíněné nesnáze, jste se naučil hereckému řemeslu. Ale dala vám i něco víc do života?
Hlavně to, že jsme se velice brzy jako statisté dostali do Národního divadla a zblízka jsme poznávali slavné herce. Pozorovali jsme je a brali jsme si z nich příklad.

Podle vás mladí herci nemají úctu ke starším kolegům, na rozdíl od vaší generace. Je to dobový trend, nebo i vina těch starších, kteří se s mladými herci přátelí a nesnaží se vzbouzet jejich úctu?
Dneska jsou všichni moc chytří a zásadně odmítají přijmout cokoli, co dělají vyzrálí špičkoví herci. Ale to za nás bylo taky, měli jsme výhrady třeba k Václavu Vydrovi nejstaršímu, ačkoli to byl největší herec všech dob. Všichni takoví nejsou, je mnoho mladých herců, kteří se poučí od starších, ale přesto moderních herců. S filmem herecký projev zlidštěl a zcivilněl. To dřív za doby různých "šmíráckých" společností byla spousta herců, kteří ze sebe dělali mistry. Krásnou ukázkou je film Hostinec U Kamenného stolu, ten mistr herec v podání Plachého. Takoví skutečně herci byli. Nám, nezkušeným začátečníkům, říkali "kandrdas". To slovo pochází z němčiny, mistři se ptali: "Kann der das?" Ale mně už mezi sebe přijali velice dobře, radili mi a pomáhali. Já jsem totiž ještě ze školy byl angažován do vinohradského divadla. Měl jsem z toho hrůzu, protože tam byli stejně dobří herci jako v Národním divadle. Já jsem se k nim ovšem taky choval s velkým respektem. Myslím, že jsem začal skromně a dobře.

Vaším vzorem bylo Osvobozené divadlo a chtěl jste se stát komikem. Většinou jste však - alespoň zpočátku - hrál role milovníků. Co bránilo tomu, že jste zpočátku komediální role nehrál - nedostatek vhodných příležitostí?
Hlavně jsem byl strašně mladý a jiné role pro mě nebyly. V jednadvaceti letech jsem dostal první hlavní roli, milovníka ve filmu Ohnivé léto, a já jsem neuměl vzít ženskou do ruky. Mou partnerku navíc hrála Lída Baarová, hvězda evropského formátu, která se tehdy právě vrátila z Německa, kde měla pletky s Goebbelsem. Já jsem se strašně styděl, nevěděl jsem, jestli to mám hrát naplno, líbat ji "echt", nebo se před kamerou pootočit. Ale ona byla fajn, když to viděla, řekla mi: "Prosím tě, neboj se mě, já se ti v náručí nerozpadnu." Můj strach rázem odešel a hrál jsem to rád.

Za protektorátu jste dostával krásné role. Dá se říci, že druhá světová válka pro vás byla šťastnějším obdobím než léta po válce?
Samozřejmě. Já jsem přišel v pravou dobu a hrál jsem typy té doby. A takové typy oni právě potřebovali. Proto jsem tak rychle zabral. Asi jsem nebyl nešikovný, ale přesto jsem byl skromný, neměl jsem se za žádného umělce, i když mi sláva občas trochu zamotala hlavu. Když se na to dnes dívám, ty filmy nejsou ničím světoborným, ale s milovnickými rolemi jsem se vyrovnal čestně. A dá se na ně koukat i dnes, to je hlavní. Přitom jsou staré padesát let.

Co se týče filmu, byl jste za socialismu označen za herce buržoazního typu. Dalo se s tímto označením prosadit?
Podle toho, jak člověk sociálně cítil. Jestli byl levičák nebo pravičák. Po válce jsem se dva roky vůbec do ateliérů nedostal. Před válkou a za války jsem hrál v takových filmech, které se potom už točit nemohly. Po válce musel být ve filmech socialismus a ideologie, a dělníci v továrně - to nebyly role pro mě. Jednou k podobné roli přemluvili Oldřicha Nového a bylo to zoufalé a trapné. Já jsem měl buržoazní zvyky, přestože jsem byl mladý. Rád jsem se dobře strojil, honil nejhezčí holky - v těch čtyřiadvaceti už jsem byl vycvičený. Dívky mi psaly dopisy, čekaly na mě před divadlem, chodily si pro podpisy, což vůbec nebyla obtížná záležitost, protože tu iniciativu měly ony. Takže se ze mě stal takový buržoazní mladík.

V jednom rozhovoru jste řekl, že jste v oblasti vztahů nebyl přelétavý, ale "vnímavý k lákavým příležitostem, které se naskytly". To bylo tehdy za první republiky běžné?
Co se týče děvčat, vnímavý jsem byl. Ale v tom věku je to pochopitelné. Za první republiky to běžné bylo, ale byla v tom láska, nebyl to jen sex jako dnes. Lituji mladé lidi, kteří se dali pouze na tuto cestu - o moc přišli. Měl jsem nejslavnější a nejkrásnější ženy té doby co chvíli v náručí, ale to byla pouze profese. Známosti jsem měl s civilními děvčaty, a když byla hezká a chytrá, vždycky jsem byl hned zamilovaný. Nepotřeboval jsem si hledat jen herečky.

Ale určitě vám v této oblasti pomohlo to, že jste byl známým hercem.
To ano, to byla moje vizitka - milovník. Hodnotily mě podle rolí, které jsem hrál. Když jsem hrál Ríšu v Pohádce máje, považovaly mě za kluka, který je tak trochu všivák a s děvčaty si pohrává - tak roztomile to napsal Mrštík, ale ony měly dojem, že i já jsem takový. Byly to krásné vášnivé filmy a v hledišti seděli mladí lidé, kteří se drželi za ruce. Působilo to na ně a dodnes mě oslovují členové mé generace, kteří na ty filmy vzpomínají. A mám za to, že vzpomínají právě na to, jak se s dívkou ve tmě hlediště drželi za ruce, protože já jsem to cítil taky tak, když jsem byl v kině jako divák.

Po válce jste se rozhodl usadit se. Šel jste na ples a usmyslel jste si, že si tam vyberete nevěstu. A skutečně jste ji našel.
Nejdřív jsem se oženil - a pak rozvedl. To manželství trvalo dva roky a byl to úplný omyl. Ale šlo to hladce, řekli jsme si, že k sobě nepatříme, oba jsme se spletli. Zase jsem měl svobodné období a s těmi děvčaty už jsem to potom nějak přeháněl. Ale bylo mi už devětadvacet a pocítil jsem potřebu mít vedle sebe trvale druhého člověka. Říkal jsem si: "Už mě to takhle nebaví." Tak jsem vzal svého kamaráda herce Miroslava Homolu, šli jsme na ples a já jsem si řekl, že si tam nejdu nevěstu. A skutečně, moje dnešní žena tam byla nejhezčí. Tak jsem pro ni hodně chodil a Homola k nám vždycky přitancoval a říkal: "Slečno, nevěřte mu, to on říká každé!" Ale dopadlo to dobře, domluvili jsme si schůzku, no, a před několika lety už jsme s Boženkou slavili zlatou svatbu.

Občas vám píší mladí lidé, zvláště dívky. Myslíte si, že právě pro ten obdiv k noblesní první republice?
Je hezké, že ještě dnes děvčata píšou hercům. Právě proto, že se filmy z té doby ještě hrají a i ony se na ně rádi dívají, prostřednictvím těch filmů poznávají, jaká to byla doba, jací byli lidé a jak se uměli chovat. Říkají si třeba, že by také chtěly žít v takové době, kdy se lidé sbližovali pomalu, a než si dali pusu, tak to nějaký týden trvalo. Byl to souboj - uspěju, neuspěju? A ženská zase měla strach, jestli není moc povolná. To byl souboj rozkoše.

V prvorepublikových filmech bylo samozřejmostí, že herečka musela být krásná. Dnes už to pravidlem není. Myslíte si, že je to škoda?
Ony ty herečky nebyly zase tak krásné - kromě Baarové ovšem, to byl mimořádný přírodní zjev, nebyla to žádná velká herečka, ale vypadala fantasticky - ale ony si vybíraly kameramany, kteří uměli nejlépe natočit detaily ženy tak, aby krásná byla.

Divadlo, které by mělo být základem herectví, jste opustil těsně po revoluci, když diváci přestali na představení chodit. Že vás to znechutilo a že toto byl impulz k tomu, abyste právě v té době odešel, je pochopitelné. Ale nezastesklo se vám později, když už se zase hrálo (a hraje) před vyprodaným hledištěm a na lístky se stojí fronty? Nechtěl jste se vrátit?
Ne. Ona totiž neproběhla proměna jen v návštěvnosti, ale změnilo se i zákulisí. Už to nebyli ti herci jako před revolucí. Dřív jsme byli dobrá parta, v zákulisí byla vždycky legrace, a to mi chybělo nejvíc. Divadlo bez humoru nemůže být dobré. Každý se začal vrhat na různé další profese a podnikání a přestali být jednou velkou rodinou. A samozřejmě, hrát pro osm lidí, to je katastrofa. Naše generace byla zvyklá na stále vyprodaná divadla. Otrávilo mě to, jistěže ne ta revoluce, ale to, jak se lidé změnili. Zažil jsem to dvakrát, poprvé po válce. Lidé přestali chodit do divadla a později se zase vraceli, ale už to byli jiní lidé, ti, kteří neznali první republiku. Po revoluci to bylo podobné. Ale mně se navíc stala strašná věc, že jsem ve čtyřiasedmdesáti letech ztratil zrak. Prostě jsem se jednou probudil a viděl jsem jen bílo. Pak se to ještě zhoršilo a došlo to tak daleko, že teď už můžu chodit jen tam, kde to znám. Už se nemůžu učit role, protože nemůžu číst. Musel jsem všeho nechat, dokonce i rozhlasu. Jsem schopen dělat jen pořady, v nichž vyprávím. Můžu autenticky vyprávět o první republice a hercích té doby, a už jsem skoro sám, vlastně jsem nejstarší herec. Ztráta zraku byla krutá, ale musel jsem se s tím vyrovnat a zaplaťpánbůh jsem za sebou nechal hodně filmových i divadelních rolí.

V jednom rozhovoru jste řekl: "Když slunce zase vyjde, i moje tvář se opět rozjasní." Přináší vám spokojenost to, co děláte v současné době?
Teď už nedělám skoro nic. Hodně poslouchám hudbu, většinou klasiku, kterou jsem poslouchal už v mládí. Mé hobby byla zahrada, ale to už teď taky moc nemůžu dělat, nemám sílu na to, abych třeba ryl, mám tam jen kvetoucí keře. Celou chalupu jsem dal synovi a ten ji moc pěkně zvelebuje.

Řekl jste, že "všichni herci jsou šílení". Za herectví jste dostal Cenu Thálie. Co to je za profesi? Poslání, způsob myšlení, postoj k životu?
Já jsem o tom nikdy nepřemýšlel, vlastně se mě na to ještě ani nikdo nezeptal. Cítil jsem to jako živelnou potřebu a rozhodl jsem se překonat všechny překážky, jenom abych to mohl dělat. Tenkrát byli velcí a moderní herci, bylo od koho se učit, byla kvalitní divadla - E. F. Burian, Voskovec a Werich a další. Vybral jsem si to jako poslání. Svým způsobem je herectví i řehole. Pan Marvan říkal: "Moje Marie, to je vdova." My jsme ráno vyšli z domova na zkoušku, pak jsme třeba celý den filmovali, večer jsme měli představení a vraceli jsme se někdy i ve tři nebo ve čtyři hodiny, protože jsme chtěli taky žít. Z Ceny Thálie jsem měl obrovskou radost, byl jsem šťastný. Já jsem za komunistů nebyl uznávaným hercem, až tady se to konečně změnilo. Už tady naštěstí nejsou zbabělí kritici, kteří by psali tak, jak se to po nich žádá.

A jsou herci šílení?
Ne. Šílenství bylo rozhodnout se v patnácti letech pro herectví. Vůbec jsem si to nedovedl představit. Herectví je těžký úkol. A nejtěžší úděl je být manželkou herce. Boženka by mohla vyprávět...

MIROSLAVA TÁBORSKÁ