Začátkem roku 2000 vyhradil Týdeník Rozhlas značnou část jedné ze svých stran právě TOP 40. Zdálo se nám v redakci, že by mohla být pro obsahovou část listu přínosem a sledovali jsme i jistou exkluzivitu. Česká hitparáda totiž v žádném jiném periodiku nevycházela. Jenže hned bezprostředně poté, co jsme k jejímu zveřejňování přistoupili, vznikla potřeba stav žebříčku alespoň mírně zlehčit. Taková záplava balastu se totiž hned tak nevidí. Proto tedy Patnáct minut slávy, titul, vycházející z legendárního rčení Andyho Warhola, kterého svět showbyznysu na jedné straně přitahoval, na druhé jej však dokázal svébytně ironizovat.

Abych byl upřímný, jako autor této rubriky jsem vyčerpán. Přecházet každý týden skutečnost, že na vrcholcích posluchačského zájmu v České republice jsou obskurní sdružení jako Lunetic, Holki nebo Maxim Turbulenc, je skutečně vysilující. A nalézt mezi čtyřicítkou nejprodávanějších desek alespoň dvě, tři kvalitní, bývá někdy totéž jako hledat jehlu v kupce sena. Prostor, věnovaný dosud TOP 40, proto od čísla 1/2001 zaplní aktualizované tabulky s frekvencemi veřejnoprávních stanic Českého rozhlasu, ale i soukromých rádií a stanice Classic FM. Připadá nám to zkrátka smysluplnější.