Šlak mě může trefit z radosti, jak dobře si žijí zvěrolékaři v Americe! Proč si žijí dobře? Protože se poctivě a vzorně starají o své pacienty. Byl jsem pár dní u sympatických manželů v městě London blízko kanadského Toronta. Měli kocoura, který se jmenoval Caesar. Zdál se mně nějaký ochablý. Ptám se domácích: "Není nemocný?" "Včera něco snědl," říká domácí paní. ".Byli jsme u našeho zvěrolékaře. Dal mu injekci. Zřejmě proto ochabnul, je to reakce na tu injekci." To, že kocour dostal injekci, mě ještě tak netrklo jako následující telefonát. Byla neděle, seděli jsme u bazénu na zahradě a zvonil telefon. Domácí připlaval k břehu a zdvihl sluchátko pohozené na dlaždicích. Volal kočičí pan doktor a ptal se, jak je pacientovi. Volal i odpoledne. Staral se. Nemocní kocouři ho živí - starostí profesionála je střežit zdraví pacientů.

Ani ty telefonáty mě ještě netrkly. Ale navečer si vzdychla domácí paní: "Tento týden půjdeme s Caesarem k psychiatrovi..." A to mě trklo. S kocourem k psychiatrovi? Namouduši! Pěkně to ti Kanaďané dopracovali. U nás mají kocouři a kočky taky všelijaké bláznivé nápady, lozí po střechách, skáčou ze stromů, ale že by se s nimi muselo k psychiatrovi? Vždyť my jsme tak zaostalí, že slovenské kočky nemají ke komu jít, když jim přeskočí... Pokud vím, veterinární psychiatrie u nás ani neexistuje. A v Americe? Nejen pro kočky. Jsou psychiatři specializovaní na psy, na koně... zkrátka veterináři tam patří k bohaté vrstvě obyvatel. A to ještě v Americe nemají posvátné krávy jako v Indii!

Protože si od malička rozumím se zvířaty a dovedu si s nimi upřímně povykládat, zeptal jsem se, když domácí usnuli, kocoura Caesara, co si on o tom myslí. Kocour se mi upřímně vymňoukal na prsou. V překladu do lidské řeči mi prozradil asi toto: "Nechte lidi na pokoji. Nesmíte jim kazit radost. Víte, co to pro ně znamená, když můžou zajít s kočkou k psychiatrovi? Když mu můžou poukázat honorář? Pro majitele zvířat je to sebeuplatnění. Já vím, že lidé už dávno nejsou normální. Přeskočilo jim z té jejich civilizace. Starají se o nás podle svých potrhlých představ o životě zvířat. Už i zubaře máme na veterině..."

Kocour se chichotal. Znělo to, jako by předl, ale nebylo to předení. Byl to tichý, sympatizantský smích. Možná tu nemoc včera hrál - aby udělal lidem radost.

Musím se přiznat, že když jsem si vyposlechl kocoura Caesara, jsem moudřejší. Ale i tak mě může z amerických zvěrolékařů trefit šlak!