Jste nejen herečka, ale také úspěšná spisovatelka. Ve své knize Co číhá za humny jste vytvořila ze svých manželů určitou esenci. Vy jste byla třikrát vdaná, z toho dvakrát za Josefa Vinkláře a jednou za herce pana Hlavicu. Proč jste se vlastně rozváděla?
No, poprvé z mladické nerozvážnosti a podruhé z nutnosti, protože tenhle svazek byl pro mne tak tísnivý, že jsem z něho musela utéci, abych ze svého života něco vytvořila, což se mi docela podařilo.

Myslíte si, že existuje určitá hranice, do níž člověk tomu druhému toleruje jeho chování, a když je překročena, pak by se měl rozvést?
Určitě, každý má však tu svojí osobní hranici jinou. Znám ženy, které se léta nechávají mlátit, a přesto v manželském svazku setrvávají. Já však když jsem se cítila doma nevítaná, tak jsem si řekla, není důvod setrvávat. Z podobné příčiny jsem odešla do důchodu v divadle. Moje působení mi tam připomínalo manželský svazek, kde už nejsem žádoucí.

Rozvod však znamená bolest a zvláště v čase předvánočním. Máte v tomto smyslu určité zkušenosti, jak ji překonávat?
Nerada bych vypadala jako nějaký citově neprůstřelný James Bond, který má na všechno úžasný recept, přes všechno se přenese a na vše se dívá s nadhledem. I já mám své bolesti, propady a smutky, které musím řešit, avšak řekla bych, že jim čelím poměrně statečně. Já jsem se nikdy nerozváděla o Vánocích. Až po těchto svátcích, které jsem vždycky nějak přetrpěla. Řekla bych, že o Vánocích by člověk hlavně neměl být sám, jak už o tom píše Ovidius ve svém Umění milovat. Rozhodně není žádoucí útěk do samoty a čtení tklivých veršů, i když má člověk tendenci se rýpat ve svých ranách. Tím si však ubližuje. A tak, i když se mu vůbec nechce, měl by vyhledat společenství blízkých lidí. Přestože mu mezi nimi není třeba hned dobře. Je to však výborný lék.

A vaše nejkrásnější Vánoce?
Já si pamatuji na jedny Vánoce, kdy jsem se rozvedla, maminka ovdověla a bratr ztratil ženu. Byl to opravdu hrozný rok... Já jsem pak pozvala všechny své blízké lidi do bytu, kam jsem se přestěhovala a k němuž mne nevázaly žádné neblahé vzpomínky. Nechtěla jsem, aby se sedělo u stolu, kde loni ještě někdo byl a pak už tam chyběl. Vytvořila se nádherná atmosféra. A později mi neteř řekla, že to byly ty nejkrásnější Vánoce, jaké zažila.

Paní Devátá, říká se, že všechno špatné je k něčemu dobré. Měla jste i vy takový pocit?
No jéje! Já jsem se tak šťastně rozvedla, že si to nemohu vynachválit, protože jsem byla v zajetí obrovského bytu, návštěv, povinností. Neměla jsem vůbec čas na nějaký svůj umělecký nebo lidský růst. A jakmile jsem se rozvedla, tak jsem život vzala do svých rukou a jsem opravdu velmi šťastná. A proto jsem už nikdy s nikým svůj osud nespojila, protože jsem měla pocit, že by mi to nebylo k dobrému.

Se svými manžely jste určitě zažila krásné, zajímavé nebo smutné příběhy. Vyberte, prosím, nějaký...
Jaký příběh myslíte?

Charakteristický, zajímavý, dojemný...
Já si na nic takového nevzpomínám, musím se přiznat.

Dobře. Já se vás budu snažit k nějakému příběhu vyprovokovat. Jak jste se seznámila s hercem Josefem Vinklářem?
V divadle, kam jsem nastoupila. Byla už jsem vdaná. Josef však na mne vytvořil velký atak a bylo to...

Pan Hlavica byl jiného založení?
Mildu jsem spíš musela táhnout k nějakým radostem života. On měl samé ušlechtilé koníčky, což mu tedy schvaluji.

Myslím, že také maluje...
Ano a moc hezky. Mám od něho dva obrázky v předsíni a jeden v obývacím pokoji... Je to skvělý člověk, ale naše povahové vlastnosti se asi nějak míjely. Vycházíme však spolu velmi dobře.

Byly to obě lásky na první pohled?
Nevěřím v lásku na první pohled. Někdo vás pravda může zaujmout na první pohled, protože se vám líbí. Co však o něm můžete vědět jiného, než že je vám momentálně sympatický. Vztah se musí rozvíjet a budovat. Někdo vám třeba na první pohled není sympatický, a teď nemluvím o lásce, ale o mezilidských vztazích, a pak zjistíte, že ta ordinérní osoba má zlaté srdce... A musíte svůj názor přehodnotit, což já dělám strašně ráda. A pak se vám přiznám k takové slabosti, že třeba někoho nemám ráda, aniž by mi ten člověk cokoliv udělal... A já jsem k takovému člověku moc hodná, protože cítím, že mu ubližuju svým hodnocením.

Poznali se vaši manželé v knize Co číhá za humny?
To nevím, protože s jedním vůbec nemluvím, ale Milda mne za mé psaní chválí, tomu se líbí.

Myslíte si, že člověk může prožít za život pouze dvě, tři osudové lásky?
Já se domnívám, že taková stěžejní je pouze jedna. Protože kdyby člověk prožil deset úžasných lásek, pak už by nešlo o opravdovskou lásku.

Citově by ho to naprosto vyčerpalo...
Ano, mám pocit, že právě z těchto důvodů jsem zůstala sama, protože jsem už vyčerpala příděl té laskavosti, schopnosti tolerance k partnerovi, odpouštění, že už na to prostě nemám.

Obraťme list. V současné době prý píšete humoristický román. Většina herců s odstupem času ráda vzpomíná, jak prošvihli nějaké představení. Stalo se vám také něco podobného?
Nikoliv. I když jednou málem. Byl to záskok, druhý obraz za Evu Klepáčovou s Honzou Hrušínským. Šla jsem domů a popletla jsem si čas. A najednou volal inspicient a takovým tichým hláskem říkal: "Ivanko, pojď divadla, je tři čtvrtě na sedm." A tak jsem běžela jako šílená, vlezla na jeviště, odehrála výstup a ani jsem se nestačila leknout.

A co herecká paměť, nikdy vás nezklamala?
Třikrát za život, vždycky v rozmezí deseti let. To je docela slušný výsledek. Já měla skvělou paměť a dvakrát mne zklamala právě s Josefem Vinklářem. On měl velké hnědé oči, a když je na mne vyvalil, tak jsem byla úplně vedle. Jednou v Noci svatojánské jsem před ním klečela, on mi držel ruku a já jsem měla najednou, jak mi později říkal, oči raněné laně. Nakonec jsem si však vzpomněla. V Loupežníkovi to však bylo strašné. Tam jsou věty, které jsou si v jedné části hry významově podobné. A já jsme měla pocit, že už jsem to řekla, a když jsem si uvědomila, že nikoliv, tak mne to úplně psychicky rozhodilo. Nebyla jsem zvyklá brát odpovědi od nápovědy, a tak jsem jen škubala umělý trávníček na jevišti, Vinklář na mne poulil hnědé oči, a já jsem se strašně styděla... A říkala jsem si, teď odejdu s hanbou, lidé seděli půl metru od nás. A pak se mne zmocnil takovej předsmrtnej klid a odpověď mi naskočila.

V humoristickém románu by měly být humorné historky. Vzpomínáte si na nějakou?
Při silvestrovském představení Křeslo č. 16 jsem hrála takovou rozkošnou komornou. A Láďovi Trojanovi se tehdy narodil první syn, a protože nemohl slavit s rodinou a byl plný třeskutého nadšení, tak najednou zčistajasna přijel na jevišti na tříkolce. Všichni se odbourali a ředitel se na něho hnal s pěnou u pusy. Když však zjistil důvod, tak mu odpustil, patrně si uvědomil, že Trojanovi se nenarodí syn každý týden. A pak si ještě pamatuji, že jsme měli jednoho hezkého silvestra, kdy jsme byli naopak vyzváni, abychom improvizovali. A já jsem byla hrozně nešťastná, protože jsem nemohla nic vymyslet. A neměla jsem k tomu ani žádnou velkou příležitost, protože jsem hrála služebnou Jany Dítětové. A tam byla scéna, kdy si mne Janička zavolala a hrozně mne peskovala, protože se v jejím pokoji objevil cizí muž a vyznával jí lásku. Naléhal na ni, požadoval všechno a pak náhle zmizel. Jana se ptala, jak se něco takového mohlo stát. A já jsem měla pronést vyděšeně: "A udělal vám něco?" Přemýšlela jsem, co bych se svojí větou provedla a během této scény jsem se zatvářila velmi nadějně a řekla: "A udělal vám alespoň něco?" Tak jsem měla příjemný pocit, že jsem i já přispěla k veselému průběhu silvestra.

Vraťme se k tématu, kterému se říká život. Co vás v něm nejvíc zklamalo?
No, pokud mne něco zklamalo, tak jsem byla v jisté době zklamána sama sebou. Protože jsem měla mnoho hřiven a málo jsem jich proměnila. Zdálo se mi, že můj život byl na začátku plný příslibů a já jsem z toho dokázala málo naplnit, právě proto, že jsem to herectví odsunula na druhou kolej kvůli strašnému nervovému vypětí v rodině.

Zajišťovala jste svým mužům zázemí?
Hlavně tomu druhému. Děti jsem měla deset let od sebe, což bylo také velmi náročné. Protože když jeden syn začal být soběstačný, narodil se druhý. Mrzí mne také, že jsem se nenaučila pořádně žádný jazyk. I když jsem k nim měla talent. A tak se snažím o prázdninách občas něco dohonit. Velice mne těší latina a francouzština, i když nemůžu tvrdit, že bych si s někým popovídala latinsky. Když však narazím v knize na nějaký speciální termín, tak vím, o čem jde řeč. Nebo si jeho smysl alespoň domyslím. Tak to jsou myslím dvě věci, které jsem nenaplnila tak, jak bych chtěla. Děkuji však pánubohu, že alespoň tu poslední literární hřivnu, k níž jsem inklinovala od dětství, jsem alespoň trošičku zúročila. Jinak bych se musela odstřelit jako úplně neúspěšný člověk.

JAN HŮLA

Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ