Většina kritiků nového alba zřejmě nejslavnější rockové skupiny současnosti, irského kvarteta U2, se shodla v tom, že se kapela "odstřihla" od více než deset let trvajícího období hledání nového zvuku a vlastně i nové pozice na showbyznysovém kolbišti a že se ve své podstatě vrátila kamsi do druhé poloviny osmdesátých let. Tehdy zažívala svůj kvalitativní a také první komerční vrchol, bylo to totiž v době po vydání zásadní a dodnes jistě nepřekonané desky The Joshua Tree. S takovými závěry se dá souhlasit, méně však už s tím, co rovněž v komentářích zaznívá a co je v zásadě velkým omylem. U2 v devadesátých letech totiž netápali, alba Achtung Baby (1991) a zejména Pop (1997) nebyla jen uměleckým kompromisem s moderními technologiemi, šlo o výsledek kreativnosti členů kapely, která vykazovala vývoj. A to vývoj zcela logický. Nové album tedy nelze charakterizovat jako smíření se s porážkou a návrat do "starých dobrých časů", ale jako poměrně nepochopitelnou rezignaci na vše, co v uplynulé dekádě kapela dokázala. Zda-li to způsobily rozbroje uvnitř skupiny nebo jen obyčejná lenost a neschopnost jít dál, lze bohužel z Prahy jen těžko odhadovat. Každopádně je deska zvukově nezajímavá, dobrá polovina písní plní funkci tuctové výplně (Grace, Wild Honey, Elevation), a přestože Bonův zpěv je stále charismatický a kytara stále obdivuhodně vynalézavá, žádná progrese se nekoná. Jistě, ani kapela s takovým renomé, jaké má U2, nemusí nutně pokaždé přicházet s něčím novým, jenomže právě album, opatřené pomyslnou nálepkou "návrat ke kořenům", by mělo nabídnout víc silných písní, než je na All That You Can´t Leave Behind. Skvělá Kite a dvě, možná tři další skladby, to by bylo málo i na jiné skupiny. Natož na U2.

Co se dá ještě napsat na okraj nejprodávanější Gottovy desky všech dob, která nyní konečně vychází v digitálně remasterované verzi na kompaktním disku? Raději připojím osobní vzpomínku. V klukovském věku mi toto album znepříjemňovalo štědrovečerní menu. Rodiče ho každý rok nekompromisně vyjmuli z přihrádky pod gramofonem přesně ve chvíli, kdy jsme se sešli u slavnostní večeře. Mým úkolem bylo ještě předtím desku opatrně pustit a jeden z reproduktorů umístit tak, aby zvuk burácel z obývacího pokoje panelákového bytu až do kuchyně, kde jsme zasedli. Jak já tu vinylovou placku tenkrát nenáviděl - znal jsem na ní každý tón, každé zapraskání (byla už léty takřka zničená). Dnes už si mohu na Štědrý den pustit jakoukoli jinou desku, ale Vánoce ve zlaté Praze zůstávají každoročně mým horkým favoritem. Dost možná je v tom sentiment, ale ani ten nemůže snížit kvality jednoho z nejlepších alb, jaké Karel Gott natočil. Výsledný dojem kazí jen "bonus" tohoto CD v podobě pěti německy nazpívaných a z kontextu desky nešťastně vyčnívajících nahrávek. LP totiž kdysi vyšlo i v rozšířené německé verzi, přičemž skladby z této bohatší edice se nyní ocitly na reedici. Zřejmě dobrý úmysl se v tomto případě ovšem zcela minul účinkem.

V čase nářků nad návratem rozličných hudebních "zombie" osmdesátých let, souvisejícím se vzpomínkami dnešních třicátníků na svá pubertální léta, se o comeback pokouší i zásadní skupina ještě federální rockové scény. A činí tak v téměř původním obsazení, tedy se Slávkem Jandou (kytary), Ivanem Pelíškem (bicí) i se zpěvákem Miroslavem Imrichem, který se svého času nechal "zlanařit" vznikajícím Tangem. (Čtvrtým členem je baskytarista Marek Zelený). Leckdo by mohl pánům z Abraxasu vyčítat, že s obnovením činnosti přišli až podezřele včas: vedle výše zmíněné tendence k nostalgii, projevující se u dnes již finančně soběstačné vrstvy "pamětníků", je tu i skutečnost, že dnešní Abraxas nemá s rockem příliš společného, jde totiž o funkovou formaci, kterou neobeznámený posluchač nemůže nesrovnávat s populárními J.A.R. Tato invektiva však nesedí, a to z několika důvodů. Skupina Abraxas se po dlouhotrvající pauze pokusila o návrat už před pěti lety a svůj dnešní funkový kabát oblékla ještě o deset let dřív, kdy vydala dodnes příjemně znějící album Šťastnej blázen, na jehož zvuk následně Slávek Janda navázal ve svém Yandim Bandu. Tudíž, žádný kalkul, leč logický vývoj. Jiná věc je, jak stráví nový, melodicky nápaditý a soundem takřka taneční Abraxas ti posluchači, kteří pamatují jeho dnes už bezmála klasické skladby z období novovlnné desky Box (1982, v reedici 2000). Ale tato otázka je možná zbytečná, album Rituál je určeno zcela jiným, o generaci mladším lidem, kteří se chtějí bavit. A těm by se líbit mohlo, má říz i vtip.

S litvínovským muzikantem jsme se již setkali prostřednictvím vydařeného singlu Ráno v ulicích, který předznamenal vydání debutové desky C´est la vie. Nyní tedy můžeme dodat, že jde o velice velice povedený projekt. Klidnější, ale skvělý bigbít se vším všudy, prostý, nehraje si na nic vyššího. Pomalé písně se silnými texty, z těch rychlých čiší vnitřní klid hudebníka, jeho kapela je skvěle sehraná, fantastické je sladění Maxova havraního hlasu s typicky dravými vokály jeho bigbítových družek. S podivem se poslouchá tato deska: je plná originálních písniček ve stylu, který se dnes v mladší generaci hudebníků příliš nenosí. Martin Maxa je skutečným přínosem pro českou rockovou hudbu. Všichni, kdož jsou znaveni šedí a uniformitou moderní hudby, by neměli váhat!

Britský hudební inovátor Finley Quaye získal za svůj nezvyklý přístup k hudbě mnohé pocty, včetně několika hudebních cen. Letos vydal svoji druhou desku Vanguard, na níž spojil několik různých stylů: jazz, reggae, ska, elektronickou modernost s nejobyčejnějším rockem tvrdší kategorie. Jeho kouzlo ale nespočívá v dnes tak oblíbené stylové nevyhraněnosti a pronikání do různých oblastí hudby, avšak ve hře, ve slyšitelné radosti, s níž do všemožných hudebních zákoutí proniká. Tak trochu Lenny Kravitz, hlasem zcela věrný zpěváku odrhovacích pouťových reggae, na autodromu bychom však stěží potkali Quayeovy písně. Skvělé mixy jej vymaňují z uniformity reggae, kam teoreticky patří nejvíce: s chutí si jej pustí nadšenec pro moderní taneční hudbu, rocker i popíkář. Rozhodně vřele doporučujeme.