Opustíte ulici a jste v jiném světě. Kolem vás se to hemží lidmi, slova často nebývá skoro slyšet, vidět někdy taky moc není a k tomu navrch zvláštní prostředí. Šicí stroj, pastička na myši, starý hever pod auto, několik měďáků přilepených na trám, krabice od bonbonů, která musí pamatovat časy odplutí Titaniku od irských břehů, hrábě a lístek na ragbyové klání v roce 1966. Kdo teď hádá, že vám vykládám o nějakém irském muzeu, tak je vedle jak ta jedle. I když některé kousky muzeální možná jsou - žehlička z dob, kdy se lidem o nějaké elektřině možná jen zdálo, nebo deštník, který určitě nepamatuje žádné kyselé deště. Ale dost už napínání - to všechno a ještě mnohem, mnohem víc můžete vidět, když rozhrnete kouřovou clonu v pravé irské hospodě. Irský pub - to je chrám. To je přímo svatyně pivařů. Asi aby se tu každý - bez rozdílu povahy, profese, obsahu peněženky nebo nálady cítil dobře, jsou majitelé irského pubu schopni natahat do často miniaturních místnůstek všechno, co kde popadnou. Snad jen kombajn nikdo nezkusil. Jak by se asi vyřádili před lety na našich smetištích, než je začali systematicky probírat chalupáři a po nich zase prodavači harampádí pro zahraniční rádoby milovníky čehokoli starého - cedulí s francovkou počínaje a kamenným korytem z chlívku konče. Za marky to přece byl dobrý kšeft. Ale zpátky do irského pubu - tam to často duní i tradiční muzikou. Koho tóny dokolečka se opakujících melodií právě nevzrušují, má na vybranou: kulečník, televizi (nejlépe s fotbalem na obrazovce), nějaký ten automat, partu lidí u sousedního stolu. Což někdy bývá oblíbený terč těch, kteří mají pod čepicí víc piva než všeho ostatního - ale podobných neodbytných otrapů s utkvělou představou milých a zábavných společníků bývá dost i u nás v hospodách. Na to všechno kouká přes pult ne jeden, ale hned několik výčepních - protože prolévat hrdlem jednu pintu za druhou, to Irové umějí rychle, ale u pultu se dlouho nečeká. Pro pivo se chodí, hned se platí a často ještě než jsou drobné zpátky, hned se koštuje. Vlastně upíjí - tu svoji chuť tu každý zná a může si vybrat. Pípy - spíš snad páky za pultem - připomínají často vyrovnané šiky hradní stráže. Guinness, Murphy´s, abych připomněl nejznámější zástupce černého irského piva, vedle toho pivo Kilkeny či jiná místní specialita. Zkusit pintu od každého, to by byla opice velká jako orangutan. Tak jako projít všechny hospody jen v irské metropoli Dublinu - je jich prý na tisíc - by znamenalo přivodit si otravu a přitom přijít o hezkých pár párů bot. V irském pubu se pije, diskutuje, drbe, hádá, probírají se obchodní smlouvy, rodinné trable, firemní perspektivy, milenecké krachy, fotbalové vědy, rybářské úspěchy, kulinářské taje, záludnosti počasí. Tématem bývá politika, ovce, ženské, chlapi, nemoci i porody, diety i trávení. Zkrátka - pub je místo, kde se schází národ dobrosrdečných, přátelských, ironických zrzavých Irů, které na ulici vyprovodí jedině zvon. Nechali mě ho v jedné dublinské hospůdce i rozeznít.

Po zvonění se už nenalévá, ale ještě neodchází - davy jen dopíjejí předkoupené zásoby nastavěných sklenic s péřovou pěnou. Takové a podobné je to snad ve všech irských pubech. Tvrdím to po zkušenosti z Peters pubu, z pubů Jelení hlava, Seveřan i Mosazná hlava. Ale jak se jmenoval ten, kde na stěně visel dokonce bicykl i s přídavným motorkem, to už vážně nevím. Zato pivo, pivo tam bylo (a to jsem spíš vinař než pivař a se ženou si někdy i u pouhé třetinky pěnivého moku dáváme přednost) prostě jedna irská báseň.