Pražské premiéře filmu Kytice Františka A. Brabce se dostalo vskutku slavnostního rámce: otvírala provoz nového multiplexu v rekostruovaném Slovanském domě. Je to dobře, neboť jde svým způsobem o nevšední filmovou událost. Dosud žádný tvůrce si netroufl na Erbenovu Kytici, aby ji ztvárnil jako hraný film. Nejeden snímek se sice označuje přívlastkem "filmová balada", pro Kytici to však platí doslova.

F. A. Brabec napsal scénář podle vybraných balad Erbenovy sbírky (Mateřídouška, Vodník, Svatební košile, Polednice, Zlatý kolovrat, Dceřina kletba, Štědrý den), které pospojoval postavou mladého flétnisty a sedmi postupně dohořívajícími svícemi. Ty symbolizují nejen ukončení jednotlivých příběhů, ale i zhasínání lidských životů ve většině z nich. Chlapec s píšťalou prochází z jedné povídky do druhé (pouze ve Zlatém kolovratu se stává účastníkem děje) a jeho posmutnělá melodie jakoby zklidňovala, smiřovala diváka s neúprosností myšlenky, že po vině vždy následuje trest. Kromě úvodního příběhu-nepříběhu o mrtvé matce, která se zjevila svým dětem v podobě mateřídouškového (ve filmu vřesového) záhonu totiž v každé z povídek jde o trest za vinu, byť často bezděčnou. Odplata je ovšem většinou neúměrná "provinění" (Polednice, Svatební košile), postavy pykají za něco, co by jinak ani nestálo za řeč...

To vše máme zajisté zažito z Erbenovy sbírky. Ale Brabec se nebál pustit na tenký led a riskoval konfrontaci našich představ o klasickém textu s jazykem filmu, tj. se svým filmovým viděním. Postavy mluví důvěrně známou řečí vázanou, jejich prostředí i konání jsou však ozvláštněny pohledem "jeho" kamery. Navíc je pojal hodně netradičně: Polednici mu hraje Bolek Polívka, mrtvého milého ze Svatební košile Karel Roden (kterého podpořil jiný "umrlec" Jiří Schmitzer), Vodníkem je Dan Bárta, Aňa Geislerová se objevuje v dvojroli hodné i "zlé" dcery atd. Jak děj plyne, film obklíčí a překryje čtenářskou paměť a my plně vnímáme pouze jeho sdělení. Jistě zaujmou akční prvky příběhů - tu hororová story o dívce unášené mrtvým milým, tu thriller o tragickém soužití vodníka s lidskou bytostí, jindy zas zlověstně tichá atmosféra Štědrého večera, kdy se naplňují temné věštby. Pokud přistoupíme na hru, kterou s námi (a s Kyticí) Brabec hraje, potěšíme se však především krásou a vzrušivou fantaskností obrazu, který vykouzlila invenční kamera a podpořil podmanivý rytmus hudby. Pravda, možná budeme mít chvílemi trochu problém, abychom některé příliš expresivní záběry nepovažovali za parodii na Erbena (ale konečně - proč ne?) ale celek lze sotva vnímat jinak než jako filmový zážitek.