Na Slovensku se vám prý rozpadla někdejší protimečiarovská koalice?
Možná budete překvapen, ale musím odpovědět jako člověk z jiné planety, který náhodou cestuje kolem: vůbec se v tom nevyznám, politiku ani moc nesleduju. Vím akorát, že ji stále dělají amatéři a že je to na dvě generace, než se tito lidé naučí vést stát. To platí nejen o Slovensku, ale i o České republice. Až mladí, kteří se teprve chystají maturovat, to mohou změnit. Budou studovat v zahraničí, naučí se vydělávat peníze, naučí se jazyky a pak se vrátí, nebo se vrátí jejich děti. Potom možná budeme solidním a kulturnějším státem. Ale jak říkám, dnešní politice nerozumím, a kdybych se vás zeptal na české politické poměry, určitě byste mi také nedal přesnou odpověď.

Zdá se mi skoro neuvěřitelné, že jste v době nejtužšího mečiarismu neměl problémy...
Víte, my jsme s Lasicou maturitní otázka a k Mečiarovi máme absolutně protektorský, strýčkovský vztah, stejně jako k ostatním našim politikům. (smích) Proč se tím vůbec zabývat... Vánoce na Slovensku probíhají tak, že se doma u maminky sejdou bratři a sestry a u štědrovečerní večeře se začnou hádat, kdo je mečiarovec a kdo není... To na Západě vůbec neexistuje, tam otec neví o synovi, že je komunista, a když to ví, tak mu dá pokoj, ale každopádně se o tom nemluví u stolu. Stejně jako se tam nerozebírá, kolik berete měsíčně. Zkuste se na takovou věc zeptat v Americe nebo ve Švýcarsku, to je vyloučená věc.

Na Slovensku děti češtině rozumějí?
Samozřejmě a víte proč? My se můžeme každý večer dívat na jakýkoli český televizní kanál a děti, což je zvláštní, většinou sledují kreslené seriály v češtině. Takže problém spočívá mimo jiné v tom, že vy nechytáte naši televizi.

Naštěstí dospělí vám stále rozumějí. Jinak byste asi s Milanem Lasicou neměli v Čechách stále vyprodáno a Český rozhlas by již třetím rokem s velkým zájmem neuváděl váš pořad Škola života.
My dožijeme jako součást Československa, s tím už se nedá nic dělat. Naše obecenstvo v České republice se skládá ze tří, ne-li čtyř generací, protože sem čtyřicet let jezdíme, hrajeme v divadle, vystupujeme v televizi, v Českém rozhlase.

Není ale vaše zdejší popularita způsobena také tím, že se v Česku v posledních letech pěstuje humor poněkud topornějšího a primitivnějšího ražení, než je ten váš?
Nechci být jízlivý, ale obávám se, že máte pravdu. V Čechách v současné době kromě Cimrmanů nikdo nedělá takový styl humoru jako my, styl, který mají mimochodem Češi velmi rádi. Možná máme vyprodáno opravdu i kvůli tomu, že český humor šel kvalitativně trošku níž.

Jak se vlastně již zmíněný rozhlasový měsíčník Škola života zrodil? Prý jste si hned na začátku vymínil, že pořad nebude mít psaný scénář, že půjde o improvizaci na dané téma...
To je pravda, protože sranda je vždycky spojena s improvizací. Před pár lety za námi přišel Jan Kolář ze stanice Praha s tím, že bychom už ve svém věku mohli lidi poučovat. Samozřejmě zábavnou formou. Děláme to tak, že s Lasicou několik hodin improvizujeme a z nahrávky se potom sestříhá hodinový pořad. Pokaždé vznikne spousta materiálu a mám pocit, že pan Kolář právě něco z toho překládá a že to vyjde knižně. Tak uvidíme.

Říká se, že poslech rádia podněcuje fantazii posluchačů. Ale jak je to u komika - obohacuje vás něčím rozhlasová práce?
Na to vám neumím odpovědět. Ale rozhodně si v rozhlase odpočinu od divadla i od televize. Tak jako si desetibojař při skoku o tyči odpočine od běhu nebo od hodu oštěpem. Pro mě je rozhlas důležitý hlavně proto, že vyžaduje jiný typ práce než televize nebo divadelní jeviště. Tím je pro mě zábavný.

Soudě podle vaší poslední knížky Vás taky...?, složené z fejetonů na nejrůznější témata, je pro vás báječnou zábavou i psaní. Co vás vlastně přivedlo k tomu, že jste zasedl za stůl a začal psát?
Celý život jsem poránu psal dopisy známým. To je od přírody, to je pud. A protože jsem na peníze (smích), přišla mi vhod nabídka jednoho soukromého slovenského rádia, abych do vysílání každé ráno přispíval pětiminutovým fejetonem. Uznejte, to je přece skvělé: ve tři ráno vstanete, a než odejdou děti do školy, máte vyděláno a můžete si jít lehnout. Takhle to dělám už deset let, píšu, respektive faxuju nebo mailuju do rádia, do Lidových novin, do krajanských časopisů třeba i v New Yorku a dostávám za to peníze. A když čas od času projeví některé nakladatelství zájem o to sestavit z mých fejetonů knížku, jenom sáhnu do svého počítače, kde jsou takových fejetonů tisíce, a chrstnu jich padesát nebo šedesát do knížky.

Váš překladatel Ladislav Vymazal soudí, že překladem do češtiny vaše fejetony v některých případech utrpěly, hlavně šlo o některá libozvučná slůvka, která v češtině už tak půvabně nezní. Myslíte si také, že se něco ze slovenštiny přeložit opravdu nedá?
Nehledejte v tom nějaký nacionalismus, ale já jsem proti tomu, aby se překládalo z češtiny do slovenštiny a naopak. To nemá šťávu. Každý týden se kvůli tomu hádám s Lidovkami. Z té paní, co mě tam překládá, mě vždycky může šlak trefit.

Publikujete v českých novinách, připravujete pořad pro Český rozhlas, stále v České republice účinkujete. Mohl byste tedy vědět, jak se liší český a slovenský čtenář, posluchač, divák?
V České republice jsou lidé vděčnější, dokážou ocenit nejrůznější slovní hrátky. Taky ve vašich divadlech je vždy taková příjemná pokojová atmosféra. Ale proč tomu tak je, to zatím nechápu. To je téma na knížku. Knížku o obecenstvu. Proč je publikum v Pardubicích jiné než v Hradci Králové, když jsou ta města od sebe pár kilometrů?

Třeba bude kapitola, věnovaná obecenstvu, součástí vašich pamětí, na které se prý chystáte.
No, chystám... Je fakt, že když už člověku táhne šedesátka a začíná být takzvaným pamětníkem, proč by nenapsal paměti? Zatím jsem v tom nic nepodnikl, protože mám všelijaké jiné povinnosti. Je ale pravda, že jsem takovou knížku slíbil už několika nakladatelstvím. Takže jsou ve střehu. Chtělo by to aspoň měsíc volna, abych se zašil na chalupě, všechno si prošel a vyzpovídal kamarády a kolegy.

Říká se, že komici v soukromí nejsou zrovna veselí lidé. Stačí vzpomenout Sellerse, Keatona a další. Vy ale rozhodně nebudíte zdání, že byste byl ten případ. Nebo zdání klame?
Když dávám interview, asi tak nevypadám, ale my komici jsme skutečně hlubinně smutní lidé, to je nemoc z povolání. Cukrář prodává celý život dorty - budete se mu divit, když je nakonec začne nenávidět a pak si pochutná na slaných tyčinkách? Já celý život prodávám humor. Ale každé natáčení jednou skončí, každá opona jednou spadne. A potom, někde v zákulisí, byste mě potkal velmi smutného.

MILAN ŠEFL