Víte, že známý americký vynálezce Thomas Alva Edison v polovině 30. let odepsal televizi jako nezajímavý přístroj? "Nemá smysl se zabývat televizí. Kdo by seděl potichu v křesle a díval se do dřevěné bedýnky! Na to Američané nemají čas," prohlásil. Tento velký vizionář se v tu chvíli podobal Napoleonovi, který v bitvě s Anglií odmítl financovat a využít lodě poháněné párou. Napoleon nakonec válku prohrál a nejvíce se o to zasloužili právě obyvatelé britských ostrovů. Proč začínám svůj příspěvek z Belgie srovnáním dvou přehmatů jinak velmi prozíravých lidí z různých koutů světa? Tyto dva příklady totiž pocházejí z knihy, která se stala předmětem obsáhlé recenze deníku Le Soir. Zábavné a poučné dílko napsala Američanka Laura Lee a nese název Chybné předpovědi.

Spisovatelka se snaží ukázat, jak se někdy mýlí skutečně moudří lidé a jak těžké začátky mívají budoucí velikáni. Jen poslouchejte: Například legenda skupiny Beatles - Paul McCartney, byl v mládí vyloučen z pěveckého sboru kvůli tomu, že neumí zpívat a nemá nadání pro hudbu. Ronalda Reagana - bývalého a úspěšného amerického prezidenta - v polovině šedesátých let odmítli producenti filmu The best man obsadit do role hlavy státu, protože - podle nich - vůbec nebyl typ schopný zahrát amerického prezidenta. Producentům se nelíbil ani Sean Connery pro úlohu agenta 007 - Jamese Bonda. "Ten člověk přišel ze stavby, nebo co. Tenhle chlapík, co vypadá jako dělník, má být uhlazený agent Jejího Veličenstva?" prohlásil tehdy jeden z producentů. Ve výčtu zajímavých omylů by se dalo pokračovat. Neznám nikoho, kdo by si rád knihu plnou těchto příhod nekoupil a pak z ní necitoval. Možná i proto, že každý člověk žije tak trochu s pocitem, že má zvláštní nadání, které se zatím nestačilo projevit. Někomu pomůže náhoda ve formě televizní soutěže, jinému konkurz. A pak se ze švadleny stává modelka nebo zpěvačka a z korektora v novinách věhlasný spisovatel. Na světě však nejsou jenom úsměvné omyly a chyby, nýbrž také ty, které přinášejí dlouhodobé problémy. Jedno mají společné - většina z nich pramení z velmi rozšířené lidské vlastnosti. A sice z tendence podceňovat druhé.

Belgie by mohla o podobném osudovém omylu vyprávět a nebude sama. Národnostní napětí mezi frankofonními Valony a holandsky mluvícími Vlámy je založené na minulé neúctě, podceňování a velkém historickém omylu. Po celé 19. století se jižní valonské provincie tvářily, že Vlámové jsou vesničtí burani bez vychování. Byla to vlastně pravda, ale kdo kdy na světě obdělával pole v bílých rukavičkách, vyleštěných botách a přecházel přitom z jednoho jazyka do druhého. Samozřejmě nikdo, ale Belgie se přesto pokusila násilně naučit Vlámy francouzsky. Jelikož vesničané v 19. století měli skutečně málo důvodů k výuce řečí - děly se neuvěřitelné věci. Spisovatel Geert van Instendal v knize Belgický labyrint píše, jak se stávalo, že frankofonní belgičtí důstojníci během 1. světové války vydávali svoje rozkazy francouzsky a jelikož řadoví vojáci byli většinou Vlámové, nikdo jim nerozuměl. Dodnes starší vlámské ročníky připomínají, že během 1. světové války přišlo o život třikrát víc Vlámů než Valonů. Asi už tušíte, kde je ten největší osudový omyl tehdejší garnitury a frankofonní kultury. Je to jednoduché - nikdo by si před 150, ale ani před 50 lety nepomyslel, že Vlámové budou vytvářet 70 procent hrubého domácího produktu Belgie. Že investice do vzdělání a větší ochota učit se anglicky a německy jim otevře svět. Belgické království se pod vlivem těchto událostí proměnilo tak, jako když otočíte přesýpací hodiny. Teď je písek na straně Vlámů, kteří osekávají federální stát, jak jen to jde, a netají se tím, že Belgie je pro ně umělý stát, nikoliv vlast. O tomto politickém omylu, který nelze připsat jednomu člověku, se v knize Laury Lee nepíše... Možná i proto, že jsou lidé, kteří to za omyl nikdy pokládat nebudou. Naštěstí jich není moc.