Bára
Hrzánová - "zlá žena" a fajn máma
Jaká je vaše "zlá žena? Kateřina?
Nedráždí vás, jak je v této hře pojímán vztah mezi mužem a ženou?
Nedráždí.
Má Kateřina rozhodně není zlá. Jenom v době, která nadržovala mužům, jedná jako
chlap. Je to emancipovaná, inteligentní, citlivá bytost, která nerada předstírá a
nechce přistoupit na zaběhané schéma intrikánského jednání líbezných holčiček,
které vždycky dokážou svoje. Jedná upřímně, férově, na rovinu - jako
chlap. Když se jí něco nelíbí, dá to najevo.
Setkala jste se někdy ve skutečnosti s podobným uzurpátorem,
jakým je její manžel Petruchio?
Ale on není uzurpátor. Petruchio a Kateřina jsou prostě dvě silné osobnosti. Oba
jsou inteligentní, vtipní, mají velkou fantazii a chuť riskovat. Znají kouzlo
nadsázky a mají smysl pro humor. Což je vzácná věc. Když se takové dvě silné
osobnosti střetnou, není divu, že to mezi nimi křísne. Není to uzurpování, je to
láska dvou lidí, kteří jednají s otevřeným hledím. Což je také
vzácné.
Jak řešíte rodinné spory u vás doma?
Normálně - občas tam proletí nějaký hrnec, ale jinak jsme taková normální
poklidná rodinka.
Když jste odcházela z Národního divadla, mnozí lidé se divili,
že to děláte. Proč jste podobně - vlastně v nejlepším - odešla i ze Zábradlí?
V Národním divadle jsem hrála sedm let - rok jsem tam hostovala a šest
let byla v angažmá. A podobně uběhlo magických sedm let v Divadle na Zábradlí.
Myslím, že za tu dobu jsme tam s Radkem udělali, co jsme mohli. Měla jsem tři čtyři
premiéry do roka, což bylo tak akorát. Také se změnila spousta věcí: už jsem
nebyla svobodná, jako když jsem tam nastupovala, narodil se mi syn a začala jsem mít
jiné priority. Nemohla a nechtěla jsem už divadlu obětovat tolik času, kolik ode mě
Petr Lébl žádal. Vyčerpaly se vztahy, vyčerpalo se tvůrčí napětí mezi námi,
plamen dohořel. A tak bylo třeba jít jinam.
Momentálně ovšem nejste vy ani Radek Holub angažováni nastálo
v žádném divadle. Jak vám tahle "volná noha" vyhovuje?
Zatím nesmírně. Dokud jsem zdravá a mohoucí, tak mi to vyhovuje, protože si mohu
vybírat - mě už ani tak nezajímá, co budu hrát, jako s kým budu hrát. To je
nejdůležitější. A zatím mi to naštěstí vychází: pracovně se stýkám jen s
lidmi, se kterými chci na jevišti být a se kterými je mi dobře.
Kam a na jaká svá představení byste pozvala naše čtenáře?
Do Branického divadla na inscenaci Frankie a Johnny ve svitu Luny. Je to americká hra,
byla i zfilmovaná - příběh dvou ztroskotanců, servírky a kuchaře, kteří k sobě
během jedné noci hledají vztah. Hrajeme to s Radkem Holubem. Potom bych je ráda
pozvala na Divadelní komedii, která měla v Braníku premiéru nedávno. Kromě Radka a
mě v ní hrají ještě Jorga Kotrbová, Vlasta Žehrová, Honza Hrušínský, Zdeněk
David, Jitka Sedláčková... Komedie ukazuje, co se děje v
zákulisí, když se v divadle připravuje a zkouší nová inscenace. V Dejvickém
divadle mě můžou vidět jako Edith Piaf ve Feldekově životopisné hře o této
šansoniérce - Smrt v růžovém. A nejčerstvější pozvání by směřovalo do
Činoherního klubu, kde hostuji v Koltésově hře Návrat do
pouště. V hlavních rolích účinkují Emílie Vášáryová a Petr Nárožný.
Herecké povolání je náročné na čas. Výchova malého dítěte
je také náročná na čas. Jak se vám to daří kloubit?
Docela dobře. Dost dlouho jsem byla doma a navíc máme úžasné babičky, které se v
případě nouze střídají. A protože mám svobodné povolání, tak se mi dokonce
povedlo být letos od dubna až téměř do října na chalupě. Když zkouším, je
obvykle volný manžel. Chodí hrát jenom večer, takže celý den
může být s Antonínem a já dobíhám: vždycky uvařím a odběhnu. Krása je, když
mám volný den - místo abych se učila texty, chodím po cirkusech a zoologických
zahrádách a užívám si to.
Jak se váš muž osvědčuje coby tatínek?
Úžasně. Radek i uvaří, když je třeba, a s Antonínem jsou sehraná dvojka. Je
naprosto jedno, jestli jsem se synem já, nebo on.
Váš tatínek byl známý herec a dědeček s babičkou, kteří
vás vychovávali, byli také herci. Co myslíte, že vás přivedlo k herectví - geny,
nebo výchova?
Já nevím. Jako holka jsem chtěla dělat všechno možné, jen ne
divadlo. V něm jsem totiž žila a viděla, co obnáší. Chtěla jsem být
paleontoložkou, veterinářkou, chovatelkou v zoologické zahradě a pracovat se
zvířaty. Co já jsem všechno chtěla dělat! Možná jsem se mohla živit daleko
rozumnějším a svobodnějším povoláním, než je to herecké. Ale asi to má člověk
tam někde nahoře napsané. V deseti letech jsem prvně vstoupila na jeviště
českobudějovického Jihočeského divadle v Našich furiantech a od té doby šly
všechny mé představy a plány pryč a zůstalo jen herectví.
Objevujete u svého tříapůlletého Toníka rysy, které by
signalizovaly, že i z něho bude nejspíš jednou herec?
Bohužel ano. Zná různá jeviště, po kterých se s Radkem pohybujeme, protože tam
občas chodí za námi. A několikrát ho napadlo, že si musíme sednout do hlediště a
on na scéně dělá děkovačku. Taky si už hrál na to, že jede do Národního divadla
hrát Hamleta!
Když touží po Národním divadle, má alespoň loutkové?
Má. Krásné, staré s nádherně malovanými kulisami - strašidelným zámkem, lesem,
dokonce i se hřbitovem a nahoře i dole se světelnou rampou. Dostal ho před rokem k
Vánocům. Staré loutky nám bohužel ukradli, ale podařilo se nám koupit sadu, která
je připomíná. S tímhle divadlem si hraje velmi rád. A to tak, že buď nám něco
předvádí sám, anebo my musíme hrát jemu.
Co vám předvádí?
Nejraději smrťáka, čerta, vodníka... Prince vyhání a princeznu zachraňuje sám.
Už Toník viděl některá vaše představení?
Ne, to ne. Takový šok jsme mu ještě nepřipravili. Viděl nás už ve filmu a v
televizi, ale na jevišti ještě ne. Ale vyprávíme mu, kam jdeme a co děláme.
Slyší, co řešíme, a on to pak řeší s námi. Na to, aby si hrál na děkovačku,
přišel nejspíš díky tomu, že viděl Choreu Bohemiku. Na její vystoupení chodíme
každý rok na Vánoce do Stavovského divadla. Navíc má své
oblíbené "lidi od divadla". Nejraději má režiséra Otu Ševčíka, se
kterým hodně pracujeme. Zatímco já se Oty Ševčíka v dětství strašně bála,
protože ve všech filmech a televizních inscenacích hrál zlé esesáky, Tonda se celý rozzáří, když ho uvidí, rozutíká se k němu, volá
Otíku a hned ho líbá. Taková příchylnost k režisérům - to je přece taky
podezřelé!
O vás je známo, že máte ráda zvířata. Máte doma ještě
kocoura Matěje a jezevčíka Karla?
Mám. Musím to zaklepat - Kájovi je patnáct a Matějovi sedm a
naštěstí jsou stále ještě v pořádku.
Jak se vzájemně snášejí s Toníkem?
Tonda už je velký, takže s nimi už z misky nejí. Protože ale spolu vyrůstali, tak
se někdy uvelebí na Karlově pelíšku, a naopak - Karel zase rád leze k nám do
postele. Žijeme vlastně všichni pohromadě. Když byl Tonda malý, Karel nám ho
pomáhal vychovávat. Zavrčel a ohnal se, kdykoli Tonda pelášil někam, kam neměl.
Fungovalo to jako výchova ve smečce.
K vaší popularitě myslím dost přispěly filmové a televizní
role. Máte nějakou takovou před sebou?
Pokud to dobře dopadne a dá-li pánbů producentům peníze, měla bych natáčet dva
televizní filmy - jeden na jaře a druhý v létě. Bylo by to příjemné, protože jsem
dlouho netočila a docela ráda bych si před kamerou zase zahrála. Víc bych o tom ale
raději nemluvila, abych to nezakřikla.
Každé z médií, ve kterých vystupujete - divadlo, film,
televize, rozhlas - klade trošku jiné nároky na herecký výraz. Které z nich vyhovuje
nejlépe vašemu naturelu?
Já je mám ráda všechny. Když něco dělám, musí mě to bavit. Fakt
je, že bez divadla bych si to neuměla představit, i když... No kdybych nemusela dělat
vůbec nic, bylo by to samozřejmě ze všeho nejlepší. Jsem překvapená, že poměrně
dost dělám pro rozhlas. Divím se, že takového šumléře, jako jsem já, vůbec k
mikrofonu pustí. Ale pustí, a dokonce často. Což mě těší, protože je to hezká
komorní práce s příjemnými lidmi a navíc s kolegy, se kterými se normálně
nepotkáváme.
Když hovořím s vašimi staršími kolegy, kteří prožívali
dětství v padesátých letech, všichni vzpomínají, jak rádi poslouchali rozhlas -
pohádky, hry pro mládež, rozhlasové inscenace. Vy patříte k mladší generaci, pro
kterou už byla běžná televize. Nicméně - rozhlas jste poslouchala?
No, Hajaju jsem poslouchala a v Budějovicích jsme v kuchyni s babičkou
poslouchaly rádio taky. Ale je pravda, že televize už převažovala. Koukali jsem se
hlavně na Rakousko. U nás šly ekonomické a zemědělské magazíny, u nich zábava.
Dnes rozhlas posloucháte?
Velmi málo. Když vařím, tak Tondovi pouštím pohádky, sobě občas
muziku, na chalupě se k tomu ale téměř vůbec nedostanu. I to, co pro rozhlas
natočím, znám převážně z nahrávek, ne z přímého vysílání.
Právě se láme letopočet. Vcházíme do nového století a
tisíciletí. Bere vás to? - Jaká máte předsevzetí a přání?
Ne, nebere mě to. Přeju si velmi prostou věc: abychom byli zdraví. Ostatní je
šumafuk - vždycky to nějak dopadne.
BRONISLAV PRAŽAN
Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ |