Jedenatřicetiletý Dan Bárta je už několik let považován za jednoho z nejlepších českých zpěváků a popravdě řečeno, není divu. Obstál jako frontman rockové kapely Alice i jako "šlehačka na dortu" stylově rozprostřených Sexy Dancers či J. A. R. a svůj žánrový záběr si s úspěchem rozšiřoval i v českých nastudováních muzikálové klasiky z pera Andrewa Lloyda Webbera - ať už šlo o role Jidáše a Ježíše v Jesus Christ Superstar nebo o ironizujícího novináře Che v Evitě. Mnohým rádoby ortodoxním muzikantům a ještě ortodoxnějším posluchačům se toto přelétávání jevilo jako nepřípustné a vysvětlovali si ho Bártovou nevyhraněností a nechutí vystupovat v roli "hlavního hybatele" - spíš tím však maskovali vlastní uměleckou neschopnost, zaslepenost a nedostatek tolerance. Bez ohledu na to, že Bárta především rád přestupuje uměle vytvářené stylové hranice a zkouší nepoznané, teprve nyní se hlavní argument jeho kritiků jeví jako zcela nedostatečný. Brilantním autorským albem Illustratosphere totiž zpěvák definitivně vystoupil ze stínu různých projektů, aniž by ovšem zanevřel na týmovou spolupráci, pro něho tak podstatnou.

Možná je to paradoxní, ale teprve Illustratosphere můžeme považovat za sólový debut zpěváka Dana Bárty, mnohem přesvědčivější, než nesourodá směs jeho starších nahrávek, vydaná před časem firmou Popron. Až z deseti skladeb na albu Illustratosphere také jasně vyplývá, jak silně Bártu léta zpívání v soulem, jazzem i funkem ovlivněných formacích ovlivnila. Nešlo totiž jen o rozšíření stylového spektra jeho projevu - právě v Sexy Dancers a J. A. R. totiž navázal intenzivnější kontakt s muzikanty, nahony vzdálenými bigbítovému mustru. A právě Filip Jelínek, Miroslav Chyška a další zpěváka inspirovali k radikální proměně smýšlení o hudbě. Prozření, že rock pozvolna směřuje do mrtvého bodu, by však bylo marné, kdyby Bárta k těmto - nejspíš - jazzmanům "přestoupil" jako ukvapený zajíček, ne jako kreativní a k rozšíření obzorů ochotný, svým způsobem pokorný umělec.

Výsledek Bártova kvasného období, deska Illustratosphere, obsahuje muziku, která musí zaujmout i toho nejnáročnějšího posluchače. Nečekaně komorní zpověď, byť textově spíš asociativní než sdělná je náladotvornou a nesmírně sevřenou kolekcí, v níž nechybí silné skladby (Původně paví, Kontrabásník, Předpokládám) ani momenty, v nichž hrají hlavní úlohu instrumentální schopnosti jednotlivých muzikantů - zde je třeba zmínit příznačně nazvanou skladbu In strumo, otextovanou výjimečně nikoli zpěvákem, nýbrž Otou Klempířem, Bártovým spřízněncem z kapely J. A. R. Neméně osvěžující je i výlet směrem k mnohdy zneužívané, každopádně módní world music ve skladbě Wo-Ba-Si-U, vyšperkované autentickým nápěvem trhovkyně z africké Ghany. Illustratosphere přesto není experimentem ani hrou s trpělivostí posluchačů. Některé položky alba se mohou klidně vtěsnat do hitové škatulky, což by bylo stejně cenné jako unikátní. Bárta by se tak mohl stát prostředníkem mezi kvalitní hudbou a uzavřeným většinovým publikem. Přejme mu to.

MILAN ŠEFL